Rev. Gavin Ashenden, (LL.B. B.A., M.Th, D.Phil)

Kanovník a přednášející v oboru Psychologie náboženství na Univerzitě v Sussexu
Kaplan biskupa v Chichsteru
Diecézní poradce New Age náboženství
Člen generální synody anglikánské církve

Osobní svědectví z ekumenické pouti Opravdového Života v Bohu v roce 2007

Každá pouť se odvíjí na několika úrovních najednou: místa, modlitba, očištění a lidé. Tak to bylo i tentokrát.

MÍSTA

Asi je to prvotní aspekt poutě. Navštěvujeme místa, která byla důležitá v historii a životě církve, a konáme pouť skrze čas a prostor. Každý to může vnímat odlišně, ale jedno nebo dvě místa mají pro každého z nás zvláštní význam. Bylo úchvatné, když jsme viděli hroby v Kapadocii, kde se křesťané ukrývali v dobách pronásledování. Nikdy předtím jsem neviděl takovou krajinu.

Nejvíce mě ale zasáhlo místo domku Panny Marie v Efezu. Mnoho lidí mluvilo o síle tohoto místa. Nevím, co jsem hledal. Poselství Opravdového Života v Bohu mi otevřela oči, abych viděl důležitost Panny Marie, Matky Boží. Když jedete na pouť, tak víte, že se váš pohled rozšíří, vyjasní a někdy úplně změní. Jako anglikán jsem věděl, že Maria je důležitá z teologického hlediska. Vždy jsem si vážil Jejího titulu Theotokos, Bohorodička. O svém blízkém vztahu k Ní hovořili spíše jiní kněží a lidé, než já. Byl jsem tím zaskočen a myslel jsem si, že je to součást psychologické stánky, způsob vyrovnání se s ženstvím.

V poselstvích jsem zjistil, jak živá, důležitá a potřebná byla Panna Maria. A uvědomil jsem si, že by to už nemělo být předmětem osobní preference, ale mělo by se to stát něčím silnějším v mých modlitbách a v mém vztahu k Pánu. Její domek a celé to místo se silně odráželo v mém rozvíjejícím se povědomí. Na místě panovala zvláštní síla barev. Zdálo se mi, že vzduch byl více prozářený. Tráva neobvykle zářila. Byla svěží, vydatná, sytě a jasně zbarvená. Slavení Eucharistie bylo radostné. Nebyla to dynamika skupiny. Jednoduše nám to bylo dáno, že to prostupovalo do hloubky v Bohu. Toto místo to dávalo, což znamená, že to dávala Panna Maria. Místo neposkytuje mimořádnou blízkost Pánu a Jeho Matce, ale ukazuje, do jakých hloubek jsme povoláni. Snad našimi modlitbami a pozorností jim můžeme dovolit, že navštívená místa jsou širšími a honosnějšími bránami do Božího Království.

Ještě než jsem věděl, že přijíždíme do Izmiru, Efezu, v mysli mi zněla ozvěna písně Velká je Diana efezských. Z Písma a historie je jasné, že Efez byl skvělým městem, pochopitelně s velkou důležitostí. Když jsem sestupoval hlavní ulicí, vzrostla moje úcta ke sv. Pavlovi. Jaká je to odvaha a svatost, být zde s Písmem v ruce a zakoušet tuto sílu, dobro a zájem, je to pak velmi uchvacující, jak popisují skutky, a setkáváme se  se vzkříšeným Kristem.

Nejvíce mě oslovil ostrov Patmos. Může to být moje představivost, ale cítil jsem, jako by byl nad Tureckem šedý závoj, který se začal zvedat, když jsme pluli k řeckým ostrovům. Zdálo se to být spíše metafyzické, než atmosférické. Ale cokoli to bylo, bylo to skutečné a něco více než počasí.

Po obrácení jsem jako mladý student práva potkal anglikánského kněze, který mi vyprávěl o Patmosu. Když jel na Patmos a seděl v jeskyni sv. Jana a četl knihu Zjevení v řečtině, zažil hlubokou obnovu. Pomyslel jsem si, že jednou bych to také chtěl podniknout. Ten den konečně nastal o 30 let později.

Pouť také změnila můj postoj k poslední biblické knize. Mezi teology se dlouho diskutovalo o tom, že Apokalypsu a čtvrté evangelium nenapsal stejný autor. A pokud Jan, miláček Páně, napsal čtvrté evangelium, pak jiný Jan napsal Apokalypsu. Ale na základě mé  zkušenosti na Patmosu  jsem začal informovat své okolí o působení nebeského království.

Argumentem je, že styl psaní, gramatiky, slovní zásoby, vliv řečtiny, je velmi odlišný mezi těmito dvěma texty. V tradici je znám sekretář sv. Jana, i když v akademických kruzích není považován za věrohodného. Možnost, že zodpovědnost za to náleží zapisovateli sv. Jana, který to sepsal, mi tuto knihu vrátila jako zdroj zjevení a inspirace. Byla vrácena na mou teologickou mapu. Důležitější pro mě byl objev, že v určitých místech poselství Pán cituje z Apokalypsy. Moje teologické myšlení se změnilo. Pokud má Ježíš pravdu, já musím být na špatné cestě. Poselstvími jsem veden k novému smyslu pro metaforu a nadsázku, která je důležitým bodem evangelia, ale v poselstvích je živější a jasnější.

Také jsem si špatně představoval jeskyni! Myslel jsem, že to bude tradiční jeskyně na pobřeží. Byla ale spíše jako lůno ve svahu kopce.

MODLITBA

Zaznamenal jsem posun ve zkušenosti slavení Eucharistie. Udivilo mne, že před mýma očima se může dít taková věc. Arcibiskup se uctivě podílí na Eucharistii, které předsedá anglikánský biskup Jeruzaléma. Nemohu pro to najít slova. Uzdravení tolika nepochopení a nepřátelství.

Na minulé pouti v roce 2005 jsem toto společné slavení viděl jako budoucí prorocké svědectví, které si Bůh přeje, ale které se v církvi splní za dlouhou dobu někdy v budoucnu. Tentokrát mi to připadalo tak řečeno celkem normální. Bylo to něco více než odchylka od toho běžného, co jsme ve svých různých denominacích dělali, toto společenství kolem oltáře byla církev. Bylo to normální a skutečné. Jako když se o Vánocích sejde kolem jednoho stolu rodina, která byla rozeseta po celém světě a  dlouho nebyla v  kontaktu. Nejsme církev bez ostatních.

Během pouti vyvstává otázka, nakolik je správné vynechat teologické otázky, které tvoří cestu ke svátostné jednotě. V poselstvích nacházíme, že Pán odklání naše zaujetí teologií. Eucharistie byla slavena každý den odlišnými církvemi - katolickou, pravoslavnou, anglikánskou. Vše bylo prostoupeno Duchem Svatým. Z toho vyplynula odpověď, že jednota musí být nejprve kolem oltáře. Místo Eucharistie a naší teologie o svátostech a církevní politiky, zde byla uzdravená církev. Pánovo obnovené tělo, sláva oddělených pramenů, které byly znovu spleteny. On byl přítomný mezi námi pod způsobami chleba a vína, v oddanosti, adoraci a lásce. Toto každodenní slavení Eucharistie změnilo teologický pohled v předchuť nebeského království. 

Každé slavení mše svaté mělo vlastní příchuť potěšení. Ale dvě z nich měly pro mě zvláštní sílu. V domě Panny Marie v Efezu byl vzduch a země nabit sladkostí, která proudila do našich modliteb. A o letnicích na Patmosu, když jsem stál nad jeskyní, v níž sv. Jan pohlédl do budoucnosti času a prostoru. Byli jsme vtaženi do úmyslů našeho Pána a zahlédli jsme církev prorocky sjednocenou, jedinou v Eucharistii, sjednoceni silou lásky.

V tom je velká hodnota. Když je doma slavena Eucharistie, rozhlížím se a říkám si, kde je zbytek církve?

OČISTA

Něco se děje, když čtete poselství. Uvědomil jsem si nějakou vnitřní činnost. Je to snad proto, že poselství jsou rozhovorem s Pánem, a v každém rozhovoru se srdce otevírá. Pokud se otevírá v dialogu, už nejsme stejní, jak jsme byli předtím. Změna může být jen nepatrně malá, ale došlo k ní.

Během pouti se zdálo, že se tento proces zrychlil. Moje mysl akademika a kněze byla zajata, aby se stala adorujícím srdcem způsobem, který není běžný pro můj život. Až dodnes se divím, jak může být srdce a mysl ve vzájemném přátelství. Moje vysvětlení lze nalézt ve výroku pravoslavných, že před skutečného Boha příjdeme se svým opravdovým Já, s myslí v srdci.

Během této pouti se mnohé z mých normálních pohledů rychle změnily. Srdce mělo přednost. Mám rád, když mysl pracuje, ale srdce bylo přednější. Mysl byla postavena do srdce, byla obklopena srdcem. Mysl stojí v úctě a je stále utišována, protože srdce se stane převládajícím společníkem. Na pouti bylo srdce povzbuzeno udivujícím způsobem. Mohlo to být společenstvím celé církve, mohlo to být modlitbami, které tomu předcházely. Mohlo to být důležitostí církve, která byla jedinečně sjednocena v lásce a úctě. Cokoli to bylo, urychlilo to vnitřní očištění, které dává Boží přítomnost.

LIDÉ

Jednou z nejradostnějších stránek pouti je očekávání, jaké lidi nám Pán pošle a k jakým lidem nás pošle. Obě pouti Opravdového Života v Bohu vryly do mé paměti lidi, stejně jako místa. Náhodně pronesená slova u jídla se mohou stát důležitými slovy, která utváří Duch Svatý a která hovoří k situaci, kterou člověk těžko zná, nebo se k ní ani nechtěl vyjádřit. Pouť se prodlužuje v nekončící vyznání věcí, které jsou sdíleny, uvolněny a vtaženy do síly nebeského království. Jsou plné moudrosti. I méně významné všední rozhovory byly naplněny láskou, důvěrností a přívětivostí, což prozařovalo naše dny. Bez vyprávění o rozhovorech by bylo těžké vysvětlit, jak dny byly plné milých setkání. Nejsilnější bylo potěšení, že toužíme po lásce Pána, po setkání s Ním a že chceme zůstat v Jeho blízkosti. Bylo to velmi přirozené, v běžném životě, daleko od svých přátel, si to někdy připomínám.

Ve svém křesťanském životě jsem potěšen, když Kristova přítomnost vyzařuje z očí toho, kdo Ho nosí ve svém srdci. Jedna z nejsilnějších vzpomínek pouti je vzpomínka na jednoho nebo dva kněze. Přestože uměli anglicky velmi málo, téměř vůbec, spojovalo nás silné pouto lásky a velmi hluboká úcta. Viděl jsem, že nesou Krista ve svých očích, mysli a srdci. To byla jednota církve, Kristovo charisma. Stalo se mi to potravou na pouti Opravdového Života v Bohu, stejně jako pro cestu životem.

Otec Gavin Ashenden.

Kanovník a vysokoškolský učitel psychologie náboženství na Univerzitě v Sussexu
Kaplan biskupa v Chichsteru
Diecézní poradce New Age náboženství
Člen generální synody anglikánské církve