Církevní právo

Vážený pane,

Čas od času býváme dotazováni na informace ohledně kanonického postoje římských katolíků, jejichž kněží a biskupové směřují svůj nepřátelský postoj vůči učení a psaní řecké ortodoxní vizionářky Vassuly Ryden.

Podstatné jsou následující skutečnosti: Církev nikdy neprohlásila, že by Vassulino psaní bylo proti jejímu učení. Prefekt Kongregace pro nauku víry (kardinál Ratzinger) se ve svých veřejných prohlášeních vždy pečlivě vyhnul tomu, aby řekl, že je v poselstvích Vassuly obsažen teologický omyl nebo blud. Vzdálen od kritiky jejího učení, řekl například kardinál brazilskému biskupovi, že je možno pokračovat v šíření jejích spisů, ale vždycky s rozlišováním. Řekl též, že věřící by měli pokračovat v nahlížení jejích spisů prozíravě a s rozlišováním. V roce 1998 přijal Svatý Otec Vassulu osobně, a když mu byla předána její poslední kniha, řekl: "Nechť jí Bůh žehná!". Hlavní téma Vassuliných poselství (obnova jednoty mezi křesťany) posiluje neúnavné úsilí papeže Jana Pavla II. o křesťanskou jednotu.

Podstatné jsou následující body Církevního práva:

(I) Povinnost hledat pravdu - jeden z nejpozoruhodnějších dokumentů II. Vatikánského koncilu byla Deklarace náboženské svobody Dignitatis Humanae. V paragrafu 2 se objevuje následující pasáž:

"Je to v souladu s jejich důstojností jako osob - tj. obdařených rozumem a svobodnou vůlí, a proto privilegovaných unést osobní zodpovědnost - aby měli, poutáni morální povinností, touhu hledat pravdu a především náboženskou pravdu. Jsou též vázáni držet se té pravdy, jakmile je známa, a uspořádat celé své životy v souladu s požadavky pravdy."

a v paragrafu 3:

"Proto má každý věřící povinnost a právo hledat pravdu ve věcech náboženských a smí si s opatrností a s užitím všech vhodných prostředků utvářet správné a pravdivé úsudky svědomí."

Tyto zásady inspirovaly kánon 748, jež zavazuje všechny osoby k hledání pravdy, a jakmile ji pochopí, přijmout povinnost plnit ji, uloženou duchovním právem. Právo zajišťuje ochranu svědomí a imunity vůči nátlaku s ohledem na katolickou víru. Je široce uznáváno, že tento zákon uchovává pozici Deklarace náboženské svobody a legalizuje názor, že Zjevená Pravda je rozvojová koncepce, ne něco, co je udržováno Magisteriem ve fixním stavu.

(II) Práva věřících - je to základní teologická pravda, vyslovená v právním jazyce kánonu 204, že každý z křesťanských věřících je spojen s Kristem skrze křest, a je zapojen do poslání církve podílením se na Kristově kněžství, proroctví a službě, svým vlastním způsobem. Podle II. Vatikánského koncilu (Lumen Gentium par 10) tento zákon ruší starý dojem, že pouze hierarchie je pověřena Kristovým posláním a Kodex církevního zákona jasně rozhoduje role všech křesťanů v poslání církve, zejména role laiků.

(III) Právo vyslovit svůj názor - zatímco křesťanští věřící musí následovat učení víry, jak je rozhodnuto církevními vůdci (zákon 212.1), mají právo a někdy dokonce i povinnost dát najevo svůj názor na věci týkající se dobra církve svým biskupům a křesťanským věřícím (zákon 212.3). Církevní zákon hlásá, že církev má chránit a objasňovat zjevenou pravdu, hlásat evangelium, ale opět podle II. Vatikánského koncilu (Lumen Gentium, paragrafy 12, 31, 35) je to všechen Boží lid, jež má podíl na Kristově prorockém a učitelském úřadu, ne pouze hierarchie duchovenstva (zákon 747).

(IV) Ekumenická povinnost - zákon 755 potvrzuje, že církev je poutána Kristovou vůlí (nejsilnější mandát, který křesťané znají) hájit jednotu. Biskupská Akademie a Svatá Stolice mají řídit účastnictví katolíků na ekumenickém hnutí a biskupové mají za povinnost dělat to stejné na úsecích, jež jsou jim svěřeny. Tento zákon, který je samozřejmě vepsán v II. Vatikánském koncilu (Dekret o ekumenismu), je obsazen velmi pozitivními slovy "hájit ... ekumenické hnutí, jehož cílem je obnovení jednoty mezi všemi křesťany". To pobízí v druhé části biskupy, aby hájili křesťanskou jednotu a zřídili vodítko pro akci za tímto účelem. Majíce toto za povinnost, tj. utvářet jednotu, za kterou se modlil Sám Kristus (evangelium sv. Jana, kapitola 17), je těžké podceňovat důležitost těchto církevních povinností.

Z toho vyplývá, že duchovenstvo by nemělo usilovat o odpoutání katolických věřících od povinnosti hledání pravdy, chovajíce v mysli, že není církevním souhlasem dovoleno zúčastnit se Vassuliných přednášek (ona je konec konců řecká ortodoxní). Neměli by podkopávat práva laiků dát najevo svůj názor ve věci týkající se církve, a jejich církevní právo by mělo být součástí poslání církve. Ve skutečnosti je jejich povinností spolupracovat v podpoře křesťanské jednoty, jako sám Kristus, jak je to nejčistšími slovy vyloženo v kánonu 755.

S úctou

ANTHONY W JEREMY