Vassuliny odpovědi CDF prostřednictvím P. Prospero Grecha
Otázka 3: Nejasnosti v terminologii týkající se Osob Svaté Trojice.
Ve Vašich prvních spisech, jak bylo uvedeno v Notifikaci, byla určitá nejasnost v terminologii, týkající se Osob Nejsvětější Trojice. Jsme si jisti, že se ztotožňujete s učením Vaší církve. Myslíte si, že byste nám mohla pomoci objasnit tyto výrazy? Dotýkáte se i otázek víry, nebylo by vhodnější používat oficiální terminologii standardních katechismů, aby nebyli čtenáři Opravdového života v Bohu uvedeni ve zmatek?
Co se týče této otázky, tak se budu snažit co nejlépe vysvětlit tento problém jazykového vyjádření, ale zároveň bych chtěla připomenout, že nejsem teolog, který by se mohl vyjádřit odbornými termíny, a ani poselství, která přijímám, mi nejsou diktována oficiální terminologií. Je jasné, že se mi Pán způsobem Svého vyjadřování přizpůsobil, abych Mu rozuměla, abych Ho byla schopna přijmout. Nemluví se mnou ani jazykem scholastické teologie, kterým ostatně nemluvil, ani když byl v těle na zemi, a když řekl: „Otec a já jsme jedno“ (Jan 10,30), ani jazykem svatého Pavla, který napsal: „Pán je Duch“ (2 Kor 3,17). V Lurdech mluvila Panna Maria s Bernadettou místním dialektem, který rozhodně nezněl jako spisovná francouzština. Také jsem se dozvěděla, že v inspirovaných knihách Písma je pozoruhodný rozdíl mezi vytříbenou řečtinou sv. Lukáše a jednoduchým jazykem sv. Marka. Sv. Kateřina Sienská ve svém Dialogu jednou vysvětlila: „Ty jsi můj Stvořitel, věčná Trojice, a já jsem Tvé stvoření. Skrze krev Svého Syna, jsi ze mě učinila nové stvoření.“1 Nazývat Krista Synem Trojice zní nekonvenčně, ale snažíme se to přijímat v dobrém smyslu...
Z toho vyplývá, že je naprosto normální a není žádný rozpor v tom, že Kristus na počátku používá spíše můj slovník než teologický jazyk. Občas jsem vyjádřila svou osobní zkušenost s Bohem slovy, které jsme vyslovila velmi spontánně, na základě svých okamžitých pocitů, aniž bych se zamýšlela nad tím, jak tomu budou rozumět ostatní, nebo zda by to mohlo být zavádějící. Popsat božská tajemství bylo pro mě dost náročné, natož abych měla tato božská tajemství vyjadřovat způsobem, který odpovídá obvyklému, tradičnímu jazyku. Odlišnost od jazyka, který používají teologové, je dána tím, že jejich slovník byl mnoho století pečlivě tříben diskuzemi.
Nevím přesně, kterých částí mých prvních spisů se týká otázka nejasné terminologie, ale domnívám se, že se jedná o pasáž, kde jsem oslovila Krista „Otče“. Kristus je Syn Otce. Zde se poselství nevztahuje k osobě Krista ontologickým nebo dogmatickým způsobem. Spíše se jedná o jazyk, který vyjadřuje cit, lásku mezi otcem a dítětem, tentýž jazyk, kterým Ježíš často mluvil ke svým učedníkům: „Synáčkové…“ (Jan 13,33). Již Izaiáš popisoval Mesiáše jako „Zázračný rádce, Silný Bůh, Věčný Otec...“ (Iz 9,5).
Od začátku mého rozhovoru s Bohem jsem vždy věděla, jestli mluvím s Otcem, Synem a Duchem Svatým. Kristus se ke mně vždy choval (přistupoval) velmi citlivě, jako otec. Když v nějaké pasáži nazývám Ježíše Otcem, tak je to proto, že ke mně mluvil jako otec. Mluvil se mnou stejně, jako otec, který se snaží trpělivě a s láskou něco vysvětlit svému dítěti, když ho vychovává a vede. Zde uvádím jeden z příkladů Kristových slov: „Prospívej na duchu, Vassulo. Prospívej, protože tvým úkolem je předat dál všechna poselství, která jsme ti dali Já a Můj Otec. Moudrost tě bude vyučovat.“ A já jsem pak odpověděla: „Ano, Otče.“ Ježíš řekl: „Je tak krásné slyšet, že Mě nazýváš Otcem! Toužil jsem po tom, aby tvé rty vyslovily ‚Otče‘.“ (16. 2. 1987). V litanii k Nejsvětějšímu jménu Ježíš je Ježíš nazýván: „Otec budoucího věku“. V sekvenci svatodušní mše je Duch svatý nazýván jako "Otec nebohých".
Vybrala jsem sv. Simeona, teologa a světce, který je velmi ctěný a významný v mé pravoslavné tradici, abych uvedla další podobné příklady. Sv. Simeon říká: „Pro ty, kteří byli odstaveni, se On (Kristus) stává milujícím Otcem, který bdí nad rozvojem a růstem svých dětí.“ (Theological Ethical Orations, 4., s. 269-270).
Výhrady se též mohou týkat poselství, které bylo zapsáno na počátku mého povolání, v němž mi Pán pomáhal porozumět jednotě Nejsvětější Trojice. V tomto poselství jsem zapsala: „Já jsem Otec a Syn. Už rozumíš? Já jsem Jeden, Já jsem Všichni v Jednom.“2 (2. 3. 1987). Těmito slovy mi Pán chtěl vysvětlit dokonalou ontologickou jednotu Nejsvětější Trojice, tedy že vzájemná odlišnost božských Osob nedělí božskou jednotu, že tři božské Osoby jsou jedné podstaty. Jak řekl sv. Simeon ve svém 45. hymnu, 7-21, „Tři v jednom a jeden ve třech... Jak jsem mohl, Pane, poznat, že mám takového Boha, Pána a Ochránce, Otce, Bratra a Krále...?“ Postupně byly všechny neoficiální termíny vyjasněny, takže nikdo nemůže mít jakýkoliv problém porozumět daným textům.
Zde by bylo dobré si připomenout výrok papeže Benedikta XIV., který už tehdy poukázal na kontroverzní pasáže ve spisech církevních otců a svatých, a vysvětlil:
„Musíme dobře pochopit pravý smysl jejich výroků... to, co se zdá jako nejasné v jedné části textu, se může vysvětlit v jiné části textu, který je jasnější... zkoumejte, co měl pisatel na mysli v kontextu celého díla, ne jen na základě jedné části textu. Shovívavost by se měla snoubit s kritickým pohledem. Myšlenky, se kterými člověk nesouhlasí, by neměly být posuzovány na základě jeho osobního názoru, ale na základě souladu s naukou církve.“3
V jednom z prvních poselství mluvím o tom, jak mě Ježíš požádal, abych „znázornila, jaká je Nejsvětější Trojice“. Popisuji zde vidění světla, které jsem měla, když z jednoho světla vycházelo druhé a pak ještě další, takže byly tři světla. K tomuto jsem přidala komentář: „Jestliže je Syn v Otci, pak jsou jedno. Nejsvětější Trojice je JEDNA a táž.4 Mohou být 3, ale všichni 3 mohou být jeden. Výsledek je Jeden Bůh.“ Dozvěděla jsem se, že toto vyjádření užívá metaforu, která byla použita v Nicejském krédu, které tvrdí, že Syn vychází z Otce jako „světlo ze světla“. Tento obraz se stal od té doby stal vzorem, na němž staví křesťanské myšlení. Například Simeon Teolog píše o „Jednom, který byl na začátku přede všemi věky, zrozený z Otce, a s Duchem, Bůh a Slovo, tři v jednom a zároveň jedním světlem ve Třech.“ (Hymnus 12,14-18)
Když mluví Bůh Otec, tak každý člověk, který zná Bibli, okamžitě pozná, že se jedná o Boha Otce, protože používá vyjádření jako: „Můj Syn Ježíš“ a pod. Též se stává, že mě tentýž den zavolá Kristus a mluví. A opět, ti, kdo znají Bibli, pochopí, že mluví Kristus, protože hovoří o Svých ranách nebo o Kříži. Pokud jde o poselství, ve kterých začne mluvit jako první Otec, a později v nich pokračuje Syn, obvykle obsahují poznámku: „později“. Když se mi zdá, že je z textu naprosto jasné, kdo mluví, tak vysvětlující dodatky nepřipojuji. Poselství čtou tisíce lidí, přesto jsem nikdy nedostala dopis s prosbou o vysvětlení textu obsahujícího zmiňovanou tématiku, a ani mě nikdo nikdy neuvědomil o tom, že by ho četba poselství mátla. Pouze dva duchovní ze Spojených států, kteří se se mnou nikdy nesetkali, kteří poselstvím neporozuměli a naprosto mylně je interpretovali, publikovali opakovaně tyto své vlastní názory v tisku.
V jedné pasáži spisů Opravdového života v Bohu Kristus říká: „Já jsem Trojice.“ Zde se Kristus ztotožňuje s božskou přirozeností Nejsvětější Trojice, která je Jedno. Kristus a Trojice jsou jedno. Kristus vystupuje jako božství, protože On je tou přirozeností, kterou je každá ze tří Osob Trojice.
V jedné z těchto pasáží Opravdového života v Bohu Kristus říká: „Buď požehnána, Mé dítě. Já, tvůj Svatý Otec, tě miluji. Já jsem Svatá Trojice.“ Pak připojil: „Viděla jsi dobře.“ Když Ježíš říkal: „Jsem tvůj Svatý Otec“, tak jsem viděla „trojitého“ Ježíše, jako na těch iluzorních obrázcích jedné osoby, ale zde jako kdyby byly tři, jedna vycházející z druhé, všechny podobné a zároveň všechny tři stejné. „Jsem Svatá Trojice, všichni v jednom.“ (11. 4. 1988) (Jeden, nerozdělený, jedné přirozenosti, jedné podstaty.) Když si někdo přečte pouze úvodní tvrzení připisované Ježíši, mohlo by to vypadat, že se Ježíš neodlišuje od Otce a pak od celé Trojice, ale když čteme dále, tak je jasné, že tomu tak není.
Kristus se snažil mě vyučovat o jednotě Nejsvětější Trojice, jejíž tři Osoby jsou nerozděleny a tak dokonale jedno. Tato jednota Trojice nepochází primárně ze skutečnosti, že tyto tři Osoby jsou nerozdělené (jako nerozluční přátelé!), ale ze skutečnosti, že každá z nich je onou jedinečnou božskou přirozeností a liší se pouze vzájemnými vztahy.
V jiné pasáži Opravdového života v Bohu mě Kristus učí rozpoznat přítomnost Nejsvětější Trojice v každé Osobě jako jednu a tutéž podstatu: „... což nejsem Štědrý? Což nejsem Nejvyšší? Mějte důvěru, protože jste v Náruči svého Otce. Já, Nejsvětější Trojice, jsem Jedna a Táž (podstata) …“ 25.7.1989
Abychom toto vyjádřili způsobem myšlení odpovídajícím tradici pravoslavné církve, bude asi užitečné si pomoci knihou Vasilije Krivošeina o svatém Simeonovi, kde je to vyjádřeno lépe, než bych to vyjádřila já. „Bůh je nade všechna jména. On je Trojice, a přesto Jeden, a její Jednotu nelze vyjádřit.“ A svatý Simeon říká:
„I když Tě nazýváme různými jmény, Ty jsi jedno bytí… Toto jedno bytí je přirozeností ve třech osobách (hypostasis), jedním Božstvím, jeden Bůh je jediná Trojice, ne tři bytosti. A přesto Jeden jsou tři vzhledem k osobám (hypostasis). Jsou soupodstatné, jedna vůči druhé podle přirozenosti, mají tutéž moc, tutéž bytnost (esenci), jsou sjednoceny, aniž by se daly zaměnit, způsobem který převyšuje naše chápání. Ale jsou i odlišné, odděleny bez oddělení, tři v jednom a jeden ve třech.“ (Hymnus 45.7-21)
A v další pasáži Opravdového života v Bohu Kristus klade důraz na Jejich Božskou Jednotu: „Já-Jsem-Ten-Který-Zachraňuje, Já jsem váš Vykupitel, Já Jsem Nejsvětější Trojice, všichni v Jednom. Já Jsem Duch Milosti…“ (28.7.1989)
Zde mi Ježíš říkal, že On je v Otci s Duchem, stejně jako Otec a On jsou v Duchu. On, Syn, je a zůstává spoluvěčný v Otci s Duchem svatým. Můžeme si také vzpomenout na Kristova slova: „Bůh je duch a ti, kdo se klanějí, mají se klanět v duchu a v pravdě.“ (Jan 4,24). Také slova sv. Pavla jsou velmi důležitá: „... Neboť Pán, to je Duch, a kde je Duch Páně, tam je svoboda.“ (2 Kor. 3,17)
Člověk nikdy nenajde Otce odděleného od Syna nebo Ducha, ani Syna odděleného od Otce nebo Ducha a ani Ducha, ani Ducha vyloučeného z jednoty s tím, ze kterého vychází. Tudíž vyjádření: „Já Jsem Nejsvětější Trojice, všichni v Jednom,“ a další obdobné stati v poselstvích vyjadřují tuto skutečnost. Rovněž další úryvek z Opravdového života v Bohu, konkrétně: „Syn je v Otci. Jsou jen jeden. Nejsvětější Trojice je jedna a táž (podstata)5: tři Osoby, ale jeden Bůh: jeden a tři.“ (23. 11. 1987)
Ráda bych vysvětlila zvláště tyto dva výrazy, které se často objevují ve spisech Opravdového života v Bohu. Kristus říká: „... abyste byli jedno, jako Nejsvětější Trojice je Jedno a Táž.“ (10. 10. 1989). Nebo další výrok:„Modlete se, aby Mé Stádo bylo jedno, tak jako Otec a Já jsme Jeden a týž.“ (29. 3. 1989)
Chtěla bych zde upozornit, že je velmi důležité si uvědomit, že když Kristus používá slovo „týž“ (the same), tak má toto slovo v italštině nebo ve francouzštině jiný význam, a tím se mění význam daného výroku. Ráda bych zdůraznila, že za chybné překlady nemohu nést odpovědnost. V angličtině (což je původní jazyk spisů) neznamená výraz „the same“ (do čestiny přeloženo jako týž) „tutéž osobu“, ale znamená „osobu rovnou jiné osobě“, ve smyslu „jedné bytnosti (esence)“ nebo „jedné podstaty“.
Poselství ale obsahují i pasáže, ve kterých Nejsvětější Trojice mluví jedním hlasem. Ale i tak je to velmi jasné. Zde je jeden příklad: „Tvé zděšené výkřiky pronikly nebesy a dospěly k Uším Nejsvětější Trojice… Mé dítě!“ zazněl Otcův Hlas plný radosti a slyšela Ho celá nebesa. Pak promluvil Syn: „Ach, teď jí dám proniknout do Svých Ran a dám jí jíst Své Tělo a pít Svou Krev. Zasnoubím se s ní a bude Má navěky. Ukážu jí Lásku, kterou k ní mám, a od té chvíle budou její rty po Mně žíznit a její srdce bude místem Mého Spočinutí.“ Hned nato řekl Duch svatý: „A Já, Duch Svatý, na ni sestoupím, abych jí odhalil Pravdu a Naše hlubiny. Připomenu skrze ni světu, že největší ze všech darů je láska.“ A poté Nejsvětější Trojice mluvila jedním hlasem: „Proto oslavujme! Ať slaví celá Nebesa!“ (22. 12. 1990)
Tajemství Nejsvětější Trojice, její jednota spojená s charakteristickými rysy každé ze tří osob a vztahem mezi nimi, je jedním z největších tajemství křesťanské víry. Avšak skutečnost, že Trojice je takovým nekonečným tajemstvím, by nám neměla být překážkou v tom, abychom chválili její divy a vyhýbali se rozhovoru o ní, ačkoli lidský jazyk nikdy nebude schopen vyjádřit krásu a nezměrnost Jednoho ale Trojjediného. Proto tajemství Nejsvětější Trojice je něčím tak podstatným pro naši víru, že stojí nade vším a osvěcuje svým světlem všechna ostatní tajemství víry. Tato skutečnost je velmi jasně vyjádřena v Katechismu katolické církve:
Tajemství Nejsvětější Trojice je hlavní tajemství víry a křesťanského života. Je to tajemství Boha, jaký je sám o sobě. Toto tajemství je tedy zdrojem všech ostatních tajemství víry, je světlem, které je osvěcuje. Je to nejzákladnější a nejpodstatnější učení v „hierarchii pravd“ víry. „Celé dějiny spásy nejsou ničím jiným než dějinami různých cest a prostředků, kterými se jediný a pravý Bůh: Otec, Syn a Duch svatý, zjevuje, smiřuje a spojuje se sebou lidi, kteří se odvracejí od hříchu.“(KKC 234)
1 14 Sv. Kateřina sienská: Dialogo della Divina Providenza, str. 167. Tato pasáž je citována z římského breviáře, ze druhého čtení na 29. duben.
2 Pozn. překl.: v angl. orig.: „I am the Father and the Son. Now do you understand? I am One, I am All in One.“
3 Constitution of introduction of the Index.
4 Pozn. překl.: v angl. orig.: „ONE and the same“
5 Pozn. překl. v angl. orig.: „The Holy Trinity is one and the same“ - vyjádření „soupodstatné Trojice“ viz KKC 253.
|
