Vassuliny odpovědi CDF prostřednictvím P. Prospero Grecha
Otázka 2: Můj vztah jakožto pravoslavné křesťanky k římskokatolické církvi.
Hlásíte se k pravoslavné církvi a často vyzýváte kněze a patriarchy, aby uznali papeže a smířili se s římskokatolickou církví. Z tohoto důvodu, bohužel, nejste přijímána v některých zemích Vašeho vlastního přesvědčení. Proč děláte tuto misi? Jaká je Vaše představa o římském biskupu a jak vidíte budoucnost jednoty křesťanů? Člověk má občas dojem, když čte Vaše knihy, že stojíte jakoby nad oběma církvemi, aniž byste se angažovala pro jednu z nich. Zdá se například, že přistupujete ke svatému přijímání jak v katolických tak v pravoslavných kostelech, ale pokud jde o stav manželský, zachováváte praxi podle „oikonomia“. Jak již jsem řekl, tyto postřehy nejsou míněny jako kritika Vaší osoby, protože nemáme v žádném případě právo vynášet soud nad Vaším svědomím, ale Vy jistě chápete naši starost o katolíky, kteří čtou Opravdový život v Bohu, a kteří by si mohli interpretovat tyto postoje mylně a mohli by mít pokušení přehlížet učení své vlastní církve.
Motivy, které mě inspirovaly k tomu, abych započala tuto práci pro jednotu
Nemyslím si, že bych někdy měla odvahu nebo touhu konfrontovat pravoslavné a snažit se je přimět, aby porozuměli smíření, které si Pán přeje, kdybych nezakusila Jeho přítomnost, a ani bych neměla sílu odolávat protivenstvím, kritice a pronásledování, kterým jsem od nich byla vystavena. Úplně na začátku, když Bůh vstoupil do mého života, jsem byla zmatená a měla jsem strach, že jsem klamána. Tato nejistota byla opravdu největším křížem, protože jsem nikdy předtím neslyšela, že by Bůh v naší době mluvil k lidem a neznala jsem nikoho, koho bych se na to mohla zeptat. Proto jsem se to snažila vytěsnit, ale nebylo to možné, zkušenost, kterou jsem udělala, mě neopouštěla, a já jsem se postupně ujišťovala a získávala důvěru, že toto vše je Boží dílo, protože jsem si začala uvědomovat, že něco takového může udělat jen Bůh.
A proto jsem se přestala bát čelit opozici a kritice a získala jsem naprostou důvěru v Pána, neboť vím, že On vždy doplní, kde se mi nedostává, a že i přes moji nedostatečnost jsou Jeho díla vždy zakončena slavným vítězstvím.
Obrátit se na pravoslavné kněze, mnichy a patriarchy s prosbou, aby uznali papeže a upřímně se smířili s římskokatolickou církví není lehký úkol, jak říká Pán v jednom z poselství; je to jako když se snažíme plavat proti silnému proudu. Ale poté, co jsem viděla, jak Pán trpí kvůli našemu rozdělení, nemohla jsem odmítnout Jeho prosbu nést tento kříž; proto jsem přijala tento úkol, který nebyl (a stále není) jednoduchý, neboť jsem mnohdy nucena procházet ohněm.
Ptal jste se mě: „Proč jsem se začala věnovat této misi?“ Na to odpovídám, protože mě povolal Bůh, já jsem uvěřila a odpověděla Mu. Proto chci plnit Boží vůli. Jedny z prvních Kristových slov byly: „Který dům je důležitější, tvůj dům nebo Můj dům?“ Odpověděla jsem: „Tvůj dům Pane.“ On řekl: „Oživ Můj dům, ozdob Můj dům a sjednoť ho.“
Někteří představitelé řecké pravoslavné hierarchie mě úplně odmítají, za prvé - protože mi nevěří1, za druhé - protože jsem žena a za třetí - protože by žena neměla mluvit. Někteří mniši mají podezření, že jsem jakýmsi trojským koněm, který byl poslán a je placen papežem a nebo že jsem dokonce unitářka. Mnozí nechtějí slyšet o smíření ani o ekumenismu. Považují za herezi, když se modlím s římskými katolíky. Z tohoto důvodu mě vnímají jako někoho, kdo se staví nad obě církve, aniž by k jedné z nich patřila. Jsem naprosto oddaná své církvi, neboť žít ekumenismus a modlit se s ostatními křesťany, a tak pracovat pro jednotu není hereze ani hřích. Pán v poselstvích předkládá pokoru a lásku jako klíč k jednotě. Mnozí lidé hlásící se k církvím ještě tento klíč nevlastní. Mnoho laiků, kněží ve farnostech a mnichů v klášterech je i dnes přesvědčeno, že římskokatolická církev je heretická a nebezpečná. Od narození jsou vychováváni k tomuto smýšlení, a to je špatně. Ale já přesto věřím, že se jejich neoblomný postoj může změnit skrze moc Svatého Ducha, který má sílu sklonit člověka, skrze hluboké obrácení - metanoiu a modlitby věřících. Na našich shromážděních se modlíme k Bohu za tuto proměnu srdce.
Nicméně, nejsou to jen oni, kdo se musí sklonit. Každý se musí sklonit v pokoře a lásce. Věřící, ať už patří k jakékoliv církvi, by měli mít ochotu, zemřít sami sobě a své zatvrzelosti, aby v nich skrze tento postoj pokory a poslušnosti vůči Pravdě zazářila Kristova přítomnost. Věřím, že skrze tento akt pokory budou smyta minulá i současná pochybení církví a bude dosaženo jednoty. Nikdy neztrácím naději v rozhovoru s pravoslavnými, a z toho důvodu se k nim neustále vracím, abych jim předávala své svědectví. Mé svědectví jim chce připomenout Pánova slova: „Aby všichni jedno byli. Jako ty, Otče, jsi ve mně a já v tobě, ať jsou i oni v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mne poslal.“ (Jan 17,21). A tak, i přes mnohé překážky, vzniklo v Aténách a na Rhodosu několik ekumenických modlitebních skupin, ve kterých jsou i pravoslavní kněží. Všechny tyto modlitební skupiny začínají modlitbou růžence, na kterou navazují další modlitby. Nicméně, od pravoslavného kléru se mi nedostalo pouze odmítavého postoje z důvodů, které jsem zmínila výše, ale Pán mi daroval z jejich řad též mnoho přátel.
Římský biskup
Pán mi dal vizi tří železných prutů představujících tři hlavní křesťanské větve: katolické, pravoslavné a protestantské křesťany, a vyzval jejich představené, aby se sklonili, a tak se setkali, jinak řečeno, aby se setkali, musí se sklonit. Pán hovoří o postoji, který je nutný, abychom dospěli k jednotě, po které On touží od chvíle, kdy se modlil k Otci: „aby všichni byli jedno“. Tento úryvek z poselství Opravdový život v Bohu se nesnaží mluvit o jednotě na nějaké ontologické rovině a ani nenaznačuje, že by neměly být žádné rozdíly dané rozsahem, ve kterém si jednotlivá křesťanská společenství uchovala Pravdu, kterou Kristus svěřil Své církvi. A není pravda, že tvrdím, že by tato výzva k bratřím v Kristu, aby se pokořili, v sobě zahrnovala pankřesťanský přístup k jednotě, a že jednota by měla být dosažena obchodováním s pravdou (jako obchodník, který prodává a kupuje), což by vedlo ke zploštění a relativizování Pravdy. Naopak jsem často mluvila o významu nutnosti zachovat věrnost Pravdě. Z četby slov, která Pán dává ve svém poselství, je mnohem lépe patrné než z mých vlastních slov, že Jeho Slova nejsou ničím jiným, než výzvou k životu podle pravdy evangelia v Jediném Zjevení Krista, jak již bylo uvedeno výše. Tyto spisy obsahují mnohá varování před jiným postojem, a vůbec se nebrání popsat „falešný ekumenismus“ jako trojského koně představujícího neživý obraz Krista:
„Ona modla pomalovaná rozmanitými barvami, kterou se vás tito obchodníci snaží přimět uctívat a následovat, to nejsem Já. Je to výtvor zvrácené lidské schopnosti snižovat koncept Mé Svatosti a Mého Božství. Je to falešný ekumenismus, je to vzdor vůči všemu, co je svaté. Trpím kvůli hříchům těchto obchodníků.“ (22. 10. 1990)
Mnohá poselství o jednotě obsahují oba dva podstatné aspekty ekumenismu: duchovní přístup projevující se pokorou a láskou vůči ostatním křesťanům spolu s hledáním pravdy Kristovy bez jakýchkoliv kompromisů. Jedním takovým příkladem je pasáž, kde Panna Maria mluví o stavebních prvcích jednoty:
„Království Boží není pouhým slovem na rtech, Království Boží je láska, pokoj, jednota a víra v srdci. Je to Pánova Církev spojena v Jednu ve vašich srdcích. Klíče k Jednotě jsou: Láska a Pokora. Ježíš po vás nikdy nechtěl, abyste se rozdělili - nynější rozdělení v Jeho Církvi nikdy nebylo Jeho přáním.“ (23. 9. 1991)
Dále v tomtéž poselství Ježíš mluví o Pravdě: „Vždycky braň Pravdu, i kdyby tě to mělo stát život. Čas od času budeš zdrcena, ale dovolím to jen do té míry, abych udržel tvou duši čistou a poddajnou.“ (srov. 5. 6. 1992, 25. 9. 1997, 22. 6. 1998 atd.)
Měla jsem několik setkání s katolickými kněžími ve Spojených státech, v Holandsku a zvláště ve Švýcarsku, kteří jsou velmi liberální a jsou velmi proti papeži. Musela jsem hájit Petrův stolec a vysvětlit jim, jak nejlépe jsem dokázala, citací z Kristových poselství plných autority a síly, že se velice mýlí. Mnozí z nich za mnou poté přišli, aby vyjádřili svou vděčnost za má slova. Ale byli zde jeden nebo dva kněží, kteří svůj nesouhlas vyjádřili tím, že mě označili za více katolickou než sami katolíci... Spolu s poselstvími, která se zabývají jednotou církve, jsou i poselství, která jsou adresovaná katolickým kněžím, kteří se bouří proti papeži, a snaží se je přivést zpět k věrnosti svatému otci. Zde je jeden příklad:
„Já, Pán, si ve Své Církvi nepřeji žádné rozdělení. Kvůli Mně se sjednotíte a v Mém Jménu Mě budete milovat, následovat a pro Mne budete svědčit. Budete se navzájem milovat, jako Já miluji vás. Sjednotíte se a stanete se jedním stádcem pod vedením jediného Pastýře2 . Jak všichni víte, vyvolil jsem Petra a dal jsem mu autoritu. Jak všichni víte, svěřil jsem mu klíče od nebeského království. Požádal jsem Petra, aby živil Mé beránky a ovce a staral se o ně.3 Tuto moc dostal ode Mě a Já jsem si nepřál, abyste na tom vy cokoliv měnili.“ (19. 3. 1988)
Další poselství hovoří o budoucí jednotě ještě jasněji:
„Poté vložím Petrovi do ruky železné žezlo, kterým bude střežit Mé ovce, a těm, kteří to nevědí a stále se ještě ptají: ‚Proč bychom museli mít vůdce?‘ říkám toto: Což už jste někdy viděli nebo znáte nějaké stádo ovcí bez pastýře? Já jsem váš Nebeský Pastýř a vyvolil jsem Petra, aby se až do Mého Návratu staral o Mé beránky. Dal jsem mu tuto odpovědnost, tak proč všechny tyto diskuse? K čemu tyto nicotné argumenty? A všem těm, kdo ještě neznají Má Slova, říkám, aby si je přečetli v Písmu, kde jsou doložena u Jana, Mého učedníka.4 Potom sjednotím Svou Církev a Svými Pažemi vás shromáždím do jednoho stádce. Neboť dnes jste všichni rozptýleni a vytváříte příliš mnoho společenství, oddělených sekcí. Roztrhali jste Mé Tělo, a tak to BÝT NEMŮŽE! Všechny vás sjednotím.“ (16. 5. 1988)
Jiná poselství mluví o papeži jako o náměstku Krista nebo náměstku církve, zde je příklad:
Modlete se za celou Církev. Buďte vonným kadidlem Mé Církve, čímž mám na mysli, abyste se modlili za všechny, kdo hlásají Mé Slovo, od vikáře, který Mě zastupuje, až po apoštoly a proroky vaší doby, od kněží a zasvěcených duší až po laiky, aby byli připraveni pochopit, že vy všichni, které jsem vyjmenoval, jste částí Jednoho Těla, Mého Těla. (10.1.1990) (srov. v dalších poselstvích z 1. 6. 1989, 2. 3. 1990, 10. 10. 1990, 18. 3. 1991, 20. 4. 1993, 20. 12. 1993, 15. 4. 1996, 22. 10. 1996, 20. 12. 1996)
Spisy neobsahují žádnou zmínku o úloze Petrova Stolce vůči ostatním patriarchátům, a tak o tom nemohu mluvit. Ale vím, že papež ve své encyklice „Ut unum sint“ otevírá diskusi na toto téma:
Je nicméně důležité a povzbuzující, že otázka primátu římského biskupa se stává předmětem studia, které již je - či v blízké budoucnosti bude - v plném proudu. Rovněž je důležité a povzbuzující, že se tato otázka objevuje jako základní téma nejen v teologických dialozích, které katolická církev vede s jinými církvemi a církevními společenstvími, ale také obecně v ekumenickém hnutí jako celku. Nedávno delegáti 5. světového shromáždění Komise pro víru a řád Světové rady církví, které se konalo v Santiagu de Compostela, doporučili, aby komise „začala nově studovat otázku univerzální služby křesťanské jednotě“. Po staletích hořkých polemik jsou ostatní církve a církevní společenství národů stále více schopny podívat se na tuto službu jednotě nově.5
Tatáž encyklika potvrzuje nezbytnost znovusjednocení východu a západu při zachování rozdílností mezi těmito dvěma komunitami, i když budou v plném společenství:
Se zřetelem k tomu všemu katolická církev netouží po ničem menším než po plném společenství mezi Východem a Západem. Inspiruje ji k tomu zkušenost prvního tisíciletí. V této době vskutku „rozvoj různých zkušeností církevního života nebránil křesťanům, aby skrze vzájemné vztahy dále cítili jistotu, že jsou doma v kterékoli církvi, neboť z nich v podivuhodné různosti jazyků a melodií stoupala oslava jednoho Otce skrze Krista v Duchu svatém; všichni se společně shromažďovali ke slavení eucharistie, srdce a vzoru komunity, majíce na zřeteli nejen spiritualitu a morální život, ale také samu strukturu církve v různosti úřadů a služeb pod vedením biskupa, nástupce apoštolů. První koncily jsou výmluvnými svědky této přetrvávající jednoty v rozmanitosti.“6
Ačkoli se v poselstvích nemluví o strukturálních otázkách týkajících se Východu a Západu, existuje v nich mnoho odkazů týkajících se důležitosti východní církve. A tak spolu s nekompromisním zdůrazněním důležitosti úlohy Petra je v pozdějších poselstvích předložen pohled na východní církev jako na možný zdroj inspirace pro duchovní obnovu. Na základě toho, je mnohem snazší pochopit, proč Kristovo Tělo nutně potřebuje ke Svému dýchání obě plíce - tedy účast západní i východní církve:
„A ty, Dome Západu, prostřednictvím Světla Mého Ducha již víš, že tělo potřebuje dvě plíce, aby mohlo svobodně dýchat, a že Moje Tělo je nedokonalé, když má jen jednu plíci. Modli se, aby vás Můj oživující Duch spojil v jedno, ale co ještě musím vytrpět, než se tak stane!“7 (27.11.1996)
Zde je další podobné poselství:
„…modli se za dům Východu a Západu, aby se spojily jako dvě ruce sepjaté k modlitbě. Jak je krásné, když se dvě ruce, jedna jak druhá, spojí a společně se v modlitbě obrátí k nebi. Ať tyto dvě ruce, které patří témuž tělu, pracují společně a sdílejí své dary a bohatství... Kéž Mě tyto dvě ruce společně pozvednou…“ (15. 6. 1995)
Další poselství mluví o úloze Východu při opětném sjednocení obou domů a spojení Kristova Těla:
„Naslouchej a piš: Sláva zazáří z Východního břehu. Proto říkám Domu na Západě: obrať své oči k Východu. Neplač hořce nad Odpadlictvím a zkázou svého Domu. Nepodléhej panice, protože zítra budete pít a jíst společně s Mou ratolestí z Východního břehu. Můj Duch vás sjednotí. Což jste neslyšeli, že Východ a Západ budou jedno království? Neslyšeli jste, že Mi bude stačit, když sjednotíte datum?8
Vztáhnu ruku a vyryji na hůl tato slova: Západní břeh, Dům Petrův a všech, kdo jsou mu věrní. Pak na druhou hůl vyryji: Východní břeh, Dům Pavlův, spolu se všemi, kdo jsou mu věrní. A když Mi členové obou Domů řeknou: ‚Pane, pověz nám, co teď zamýšlíš,‘ řeknu jim: ‚Vezmu hůl, na kterou jsem vyryl jméno Pavlovo spolu se všemi, kdo jsou mu věrni, a přiložím ji na hůl Petrovu a jeho věrných a budou jako jedna. Ze dvou holí udělám jednu a budu ji udržovat jako jednu. Sváži je dohromady Svým Novým Jménem, to bude most mezi Západem a Východem. Mé Svaté Jméno bude vazbou tohoto mostu, abyste si po tomto mostě mohli vyměňovat svá bohatství - už nebudou žít a jednat každý sám, ale společně, a Já budu nad nimi všemi kralovat.‘
Co jsem plánoval, to se stane, a kdyby ti lidé říkali, že tato znamení nejsou ode Mne, řekni jim: ‚Nebojte se, což jste neslyšeli, že On je Svatyní a kamenem úrazu zároveň? Skálou, která může strhnout k zemi dva Domy, ale vztyčit je znovu jako jeden Dům?‘“ (24.10.1994)
Je zjevné, že toto poselství nijak neumenšuje úlohu a autoritu Petra, ale zdůrazňuje nutnost sjednocení Východu a Západu, jako dvou částí Kristova Těla, aby svět uvěřil.
Budoucnost jednoty křesťanů
I když poselství potvrzuje primát Petra, biskupa římského, což je skutečnost známá jak v pravoslavné tak v katolické tradici, nevyjadřuje se k otázce jurisdikce. Myslím, že po mně Bůh nechce, abych se k této problematice jakkoliv vyjadřovala.
Jsem povolána, abych potvrzovala důležitost papeže a bránila jeho stolec proti všem, kteří jsou v pokušení ho neposlouchat a bouřit se proti němu, a tím upevňovat vazby a posilovat vnitřní pouta jednoty. Má hlavní cesta, jak dosáhnout jednoty, je skrze duchovní život. Poselství je výzvou jak k jednotě vnitřní (intra nos), tak k jednotě vnější (extra nos), je výzvou, která má duchovně posílit odhodlání k jednotě na obou rovinách - uvnitř jednotlivých církví a mezi nimi.
Nevím jak bude vypadat struktura sjednocené církve, protože Pán o tom nechtěl mluvit a ani mi neudělil žádnou milost, která by mi dala jakékoliv světlo v této otázce, ale myslím si, že k tomu dojde duchovní cestou. Ale věřím, že mi bylo dáno, na mnoha různých ekumenických setkáních, zakusit předchuť milosti budoucí jednoty.
Například v březnu 2000 Pán dovolil našim modlitebním skupinám, aby se setkaly na místě Jeho narození v Betlémě. Na mezinárodní setkání modlitby za mír a jednotu přijelo kolem 450 lidí z celého světa; ano z více než 55 zemí a 12 různých církví. Shromáždili jsme se jako jedna rodina. Na setkání přijelo 75 duchovních z 12 různých církví. Rovněž se k nám připojili další kněží ze Svaté země, kteří se dozvěděli o tomto modlitebním setkání. Toto ekumenické setkání koordinovali Židé a Palestinci, kteří byli osloveni knihami Opravdový život v Bohu. Uvěřili ve spásu skrze Krista a v Jeho vykupitelský plán pro naši dobu a nabídli se, že zorganizují toto setkání. Pro člověka, který je obeznámen s napjatou situací mezi Židy a Palestinci v současné době, je jejich smíření znamením moci Ducha Svatého, který spojil tyto dva národy, aby pracovali na organizaci modlitebního shromáždění za mír mezi rozdělenými křesťany. Jak stojí v Písmu svatém „Ovoce spravedlnosti sklidí u Boha ti, kdo rozsévají pokoj“ (Jak 3,18). Je to lekce pro nás všechny.
Zakusili jsme předchuť jednoty, která bude jednoho dne mezi křesťany. Duchovní z různých církví k nám promlouvali na téma jednoty. Jejich slova zněla, jakoby vycházela z jedněch úst a z jedné mysli. Během těchto promluv jsme my všichni zakoušeli obrovskou touhu být jedno. Při pohledu na shromáždění duchovních a laiků byla vidět jejich touha po jednotě, ale zároveň bylo možné vnímat hluboké rány, které způsobilo mystickému tělu Kristovu naše rozdělení.
Většina lidí je unavena z tohoto rozdělení, protože není v souladu s Božím zákonem lásky. Kristus je při pohledu na toto rozdělení unaven o to více. Nadšení a radost všech národů, které se spojily a volali po plné jednotě mezi křesťany, ukázaly, že naše rozdělení není pouze hříchem, ale rovněž negativním svědectvím. Ale největším hříchem je rozdílné datum slavení Velikonoc. Bude krásné, až budeme všichni společně jedním hlasem v jeden den volat: „Christos anesti“. Všichni říkáme: „Buď Vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi…“ Ježíš Kristus nás spojil svou krví, jak někdo může popírat tuto jednotu? „Vždyť právě on je naším pokojem, On, který z dvojího lidu udělal jeden jediný tím, že zbořil přehradu, jež je oddělovala, zrušil ve Svém těle nenávist, onen Zákon předpisů s nařízeními, aby ve Své osobě stvořil z obou jediného Nového člověka, uzavřel mír.“ (Ef. 2,14-15). Jak můžeme říci Bohu „ne“, jestliže On nás chce sjednotit? Je to kvůli tomu, že naše srdce se zatvrdila? Zapomněli jsme na slova svatého otce, když řekl: „Prvky, které nás sjednocují daleko převažují nad těmi, které nás rozdělují“? Takže bychom měli uchopit tyto prvky a použít je, abychom připravili cestu k úplné jednotě.
Svatá eucharistie a eucharistické společenství
V katechismu katolické církve je řečeno s odkazem na sv. Augustína o eucharistii následující:
Před velebností této svátosti sv. Augustín zvolá: „Ó svátosti zbožnosti! Ó znamení jednoty! Ó pouto lásky!“ Čím bolestněji se pociťují rozdělení církve, která zabraňují společné účasti na stolu Páně, tím naléhavější jsou modlitby k Pánu za to, aby nadešly dny úplné jednoty těch, kteří v něho věří. (KKC 1398)
Pán na nás naléhá, abychom se smířili a znovu sjednotili. Jeden známý kardinál nedávno řekl jistému pravoslavnému knězi, mému příteli z New Yorku, který navštívil mši slouženou tímto kardinálem v Římě, což je i mým přesvědčením, že musí být možné opět získat jednotu kolem Pánova stolu mezi katolíky a pravoslavnými, protože sdílíme tytéž svátosti a máme fakticky tutéž víru, i když používáme rozdílné výrazové prostředky pro vyjádření naší víry a zbožnosti. V planoucí lásce našeho Pána jsem zakusila Jeho hlubokou touhu po dokonalé jednotě Jeho těla a vím, že velmi trpí naším nedostatkem lásky a společenství (communion). Proto nemám větší touhu než vidět Jeho Tělo znovu sjednocené a jsem přesvědčena, že my křesťané, jestliže skutečně milujeme Krista, musíme udělat všechno, co je v našich silách, abychom pracovali pro smíření oddělených údů Kristova těla.
V tuto chvíli je mi jasné, že nastolení této jednoty nebude snadné a bude možné jen skrze Pánův zázrak. Ačkoliv my musíme udělat vše, co můžeme, abychom pomohli jednotě, On slíbil, že nám dá tuto jednotu, která bude dílem Ducha Svatého, a přijde tak nečekaně jako pád Berlínské zdi, jak jsem řekla v roce 1992:
„Milosrdenství a Spravedlnost činí takové divy, jaké nebylo vidět už po mnoho generací, a Jednota přijde jako Svítání a tak náhle jako pád komunismu - přijde od Boha a vaše národy to nazvou Velikým Zázrakem, Požehnaným Dnem ve vaší historii.“ (10.1.1990)
Kristova církev je jedna v tom smyslu, že Kristus je jeden a má jen jedno Svaté Tělo. Jsou to lidé v církvi, kdo jsou rozděleni. Pokud se křesťanům podaří překonat negativní překážky, které je rozdělují, překážky, které brání naplnění jednoty víry, lásky a klanění mezi námi, jak nám to předkládá Písmo, Otec vyslyší modlitbu, kterou vyslovil Jednorozený Boží Syn: „Aby všichni jedno byli. Jako ty, Otče, jsi ve mně a já v tobě, ať jsou i oni v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mne poslal.“ (Jan 17, 21).
Zatímco očekávám tuto milost, tak se snažím co nejlépe zachovávat současná pravidla, a zásadně nevstupuji do svědomí členů jakékoli církve. Ve Vaší otázce stojí, že „Člověk má občas dojem, když čte Vaše knihy, že stojíte jakoby nad oběma církvemi, aniž byste se angažovala pro jednu z nich...“. V poselstvích, která zapisuji, není vůbec nic, co by vyvolávalo dojem, že stojím nad oběma církvemi. Z vašeho způsobu vyjádření se spíše zdá, že se více jedná o rovinu praktikování.
Co se tedy týče praktikování mé víry, jsem pravoslavná křesťanka a jsem plně oddána své církvi. Pokud je to možné, tak se účastním nedělní mše svaté v pravoslavném kostele. Jsou však místa, kde to možné není, jako například v Dháce v Bangladéši, kde jsem žila. Než jsem se přestěhovala do Říma, kde žiji nyní, žila jsem 11 let ve Švýcarsku. Každou neděli jsem chodila do našeho pravoslavného kostela, což může dosvědčit řecký kněz z Lausanne, P. Alexander Iossifides, a též věřící, kteří mě pravidelně vídávali v kostele, pokud jsem nebyla na cestách. Někdy, řekla bych spíše výjimečně, se na mých cestách v zahraničí stane, že do stanoveného programu, v rámci kterého vydávám svědectví, místní katolický kněz či biskup zařadí na místě, kde mám mluvit, mši svatou pro všechny zúčastněné. V takovém případě zůstávám s lidmi na mši, protože je součástí programu, a rovněž přistupuji ke svatému přijímání.
Zde v Římě žiji na okraji města ve značné vzdálenosti od řeckého pravoslavného chrámu, který se nachází v centru. V Tre fontane se nachází pravoslavný slovanský chrám, který jsem navštěvovala, ale bohužel nerozumím jazyku. Vzhledem k tomu, že polovinu času trávím mimo bydliště, dovoluji si občas přistupovat ke svatému přijímání v chrámu Panny Marie Divino Amore, který je vzdálen 3 km od mého bydliště.
Na základě ustanovení II. Vatikánského koncilu, které je uvedeno v katechismu katolické církve, věřím, že je to možné: „… Jisté společenství „in sacris“, ve svatých věcech, tedy v eucharistii, ‚za vhodných okolností a se souhlasem církevní autority je nejen možné, ale dokonce se doporučuje‘.“ (KKC 1399)
V Dekretu o katolických východních církvích (Orientalium Ecclesiarium) je psáno: „Při zachování připomenutých zásad se mohou udělovat svátosti pokání, eucharistie a pomazání nemocných východním křesťanům, kteří jsou bez viny odloučeni od katolické církve, jestliže sami o ně žádají a jsou řádně připraveni. …“ (OE 27)
V Kodexu kanonického práva stojí:
„Katoličtí udělovatelé udělují dovoleně svátost smíření, eucharistie a pomazání nemocných členům východních církví, které nejsou v plném společenství s katolickou církví, jestliže sami o to požádají a jsou řádně připraveni; totéž platí o členech jiných církví, které podle rozhodnutí Apoštolského stolce jsou, pokud jde o svátosti, ve stejné situaci jako uvedené východní církve.“ (CIC 844.3)
Encyklika Ut unum sint papeže Jana Pavla II. rozvíjí toto tvrzení s odkazem na Dekret o katolických východních církví:
„Vzhledem k velice blízkým svátostným svazkům mezi katolickou církví a pravoslavnými církvemi prohlašuje dekret o východních katolických církvích Orientalium Ecclesiarium: „....Pastorační praxe ukazuje, že pokud jde o východní bratry, je možné a nutné přihlížet k rozličným okolnostem u jednotlivců, u nichž ani není porušována jednota církve, ani není třeba se obávat nebezpečí, a naproti tomu se hlásí naléhavá potřeba vzhledem ke spáse nebo pro duchovní dobro lidí. Proto katolická církev se zřetelem na dobové, místní a osobní okolnosti často posuzovala a posuzuje tuto skutečnost mírněji; dává všem prostředky spásy i svědectví lásky mezi křesťany účastí na svátostech a jiných posvátných úkonech nebo věcech.“9
Pokud jde o vztah k protestantským církvím, je záležitost složitější. Mnoho lidí, kteří vyrostli v protestantském prostředí a kteří četli Opravdový život v Bohu, se svobodně rozhodlo konvertovat ke katolické církvi, zejména na základě pasáží pojednávajících o svátosti eucharistie. V poselstvích Ježíš nemluví o platnosti jejich svátostí, ale naléhá na protestanty, aby milovali Jeho Matku a uznali postavení Petra:
Vassulo, přišel čas sjednotit Mou Církev. Pojďte zase spolu, milovaní, pojďte a znovu zbudujte tyto staré ruiny, znovu vybudujte Mé staré základy, základy, které jsem ustanovil Svou Vlastní Rukou. Ctěte Mou Matku jako Já, který jsem Slovo a ctím Ji nade vše. Neměl bych si tedy přát, abyste Ji i vy, kteří jste jen prach a popel, uznali a ctili jako Královnu Nebes? Dnes jsem zarmoucen, protože vidím, jak málo z Mých tvorů ví o Jejím významu. Ti, kdo následovali Luthera a úplně se oddělili, se musí vrátit k Petrovi. (22.12.1987)
V dalším poselství Kristus napomíná ty křesťany, kteří odmítají vidět důležitost svátosti Eucharistie a plnou Přítomnost Krista v ní:
...proto říkám těm církvím, jejichž duchovenstvo nepřijalo Mé Tajemství: „Probuďte se a upřímně Mě hledejte. Rovněž ovládněte svou zášť k Mé Matce. Ať každý národ ví, že Mé Tělo a Má Krev pochází od Mé Matky. Ano, Moje Tělo pochází od Nejsvětější Panny, z čisté krve. Buď požehnáno Její Jméno! Abych zachránil všechny pokorné země, kteří Mě přijímají, a dal jim nepomíjející život, stal jsem se Chebem, abych vám dal Sám Sebe, a skrze toto Svaté Přijímání posvěcuji všechny ty, kdo Mě přijímají, zbožšťuji je, aby se stali tělem Mého Těla, kostmi Mých Kostí. (...) Skrze Své Božství zbožšťuji lidi. (...) Nyní jsem souzen lidmi. Roucho,10 které vás může přikrýt, vznešeně ozdobit, proměnit vás a zbožštit, odmítají ty církve, které nemohou pochopit Mé Tajemství. Dnes opět naříkám z Nebes: „Bratři, proč zpochybňujete Mé Božství? Když tvrdíte, že jste to vy, kdo ví, co je správné, proč pak váš duch plení Mou Církev? (…) Já vás zvu slavit Mši a účastnit se Božího Tajemství způsobem, který jsem vpravdě ustanovil.“ (...) Potvrzují Mou moc, když vyhlašují Mou strašnou sílu, zpívají Mi chvály, uznávají Mou Všemohoucnost a Mé veliké divy, ale když přijde na to uznat Mou Božskou Vznešenost a přítomnost v Eucharistii, tak se stanu kamenem, o který se klopýtá. (16.10.2000)
Stav manželský
Dále ve své otázce zmiňujete, že někdy přistupuji ke svatému přijímání v katolické církvi, jako „starost o příznivce z řad katolické církve a kteří by si mohli interpretovat tyto postoje mylně a mohli by tak být vystaveni pokušení přehlížet učení své vlastní církve.“ Vzhledem ke kanonickému právu, konkrétně k pasáži, kterou jsem výše citovala, se domnívám, že jsem v úplné shodě s církevní praxí katolické církve, a nevidím důvod, proč by měli být katolíci negativně ovlivňováni.
Nejsem zastáncem rozvodů a nesnažím se mezi katolickými křesťany podporovat názory, že by mělo být dovoleno u rozvedených manželství uzavírání nových sňatků. Můj rozvod a uzavření nového občanského manželství se uskutečnilo před mým obrácením. Po mém obrácení jsem ve světle poselství Opravdový život v Bohu zjistila, že mé manželství není formálně v souladu s církevními předpisy. Avšak nikdo kromě mě o tom nevěděl a já jsem to sama uznala a odmítla. Odsoudila jsem svoji vlastní situaci v době, kdy o ní nikdo nic nevěděl. Když jsem si uvědomila svou chybu, vyhledala jsem autority své církve v Lausanne a podstoupila jsem proces, ve kterém bylo vše uvedeno do pořádku vzhledem k pravoslavné církevní praxi. Jsem pravoslavná křesťanka, která žije v souladu se svou církví a jejími nařízeními stejně jako ostatní pravoslavní křesťané, a proto je mi dovoleno přistupovat ke svatému přijímání, jak v mé vlastní církvi, tak i v katolické, při zachování výše uvedených zásad. V žádném případě nechci přehlížet zásady katolické církve týkající se manželství.
|
