Vassuliny odpovědi CDF prostřednictvím P. Prospero Grecha
Otázka 1: Vztah mezi "Opravdovým Životem v Bohu" a Zjevením
1. Víte velmi dobře, že jak pro katolíky, tak pro pravoslavné (ortodoxní) je závazné pouze jediné Zjevení, a to Zjevení Boha v Ježíši Kristu, které je obsaženo v Písmu svatém a v Tradici. V katolické církvi i uznaná soukromá zjevení, jako například v Lurdech nebo ve Fatimě, nejsou předmětem víry, i když jsou brána vážně. V jakém smyslu tudíž považujete Vaše spisy jako zjevení a jak by měly být přijímány Vašimi posluchači a čtenáři?
Na začátku svého povolání a konverze jsem si nebyla vědoma výše uvedených nuancí v teologické terminologii, protože jsem nikdy nenavštěvovala žádné hodiny katechismu, natož abych studovala teologii. Postupně jsem se učila významu jednotlivých odlišností, citlivě vedena Duchem Svatým. Na úplném začátku mého povolání, když se mi zjevoval můj anděl, jsem byla zmatená a hned jsem namítla: „Ale já to nechápu. Máme přece Bibli, tak proč potřebujeme poselství?“ Anděl mi odpověděl: „Máš pocit, že už bylo vše řečeno v Bibli?“ Odvětila jsem: „Ano, proto nechápu důvod toho všeho. Myslím, že se nic nezměnilo.“ Pak anděl řekl: „Bůh chce, aby bylo dáno toto poselství.“ Já jsem se zeptala: „Má nějaký zvláštní důvod, proč si vybral zrovna mě?“ Anděl odpověděl: „Ne, Bůh vás miluje všechny. Tato poselství jsou pouze připomínkou, která vám má připomenout, jak byly položeny vaše základy.“ (7. 8. 1986)
Jeden protestantský kazatel mi kdysi namítl, že není opodstatněné se domnívat, že by k nám Bůh chtěl znovu promlouvat, když již máme Bibli. Byla jsem z toho zmatená a řekla jsem Kristu: „Pane, jsou služebníci, kteří odmítají naslouchat nebo věřit, že by ses mohl projevovat tímto způsobem, skrze mě. Říkají, že Ty, Ježíš, jsi nám předal pravdu a že nepotřebují nic jiného než Písmo svaté, jinými slovy, že všechna tato díla jsou falešná.“ Odpověď Krista byla následující:
„Řekl jsem vám všem, že Přímluvce, Duch Svatý, kterého Otec pošle v Mém Jménu, vás všechno naučí a připomene vám všechno, co jsem vám řekl. Nedávám vám nějaké nové učení, jen vám připomínám Pravdu a ty, kteří sešli z cesty, vedu zpět do plnosti Pravdy. Já, Pán, vás nepřestanu probouzet Připomínkami a Můj Svatý Duch, Přímluvce, mezi vámi vždy zůstane jako Připomínatel Mého Slova. Proto nebuďte překvapeni, když k vám Můj Svatý Duch promlouvá. Tyto připomínky jsou vám dány Mou Milostí, abych vás proměnil a připomenul vám Své Cesty.“ (20. 12. 1988)
Zde je jiný úryvek zapsaný o jedenáct let později, ve kterém mě Pán požádal, abych napsala následující:
„Všechna tato poselství pocházejí z nebe a jsou Mnou inspirována. Lze jich úspěšně použít k vyučování a pro vyvracení omylů. Mohou být použita k tomu, aby vedla Církev k Jednotě a aby vedla životy lidí a učila je svatosti. Jsou vám dána k lepšímu vysvětlení1Zjevení2, které vám bylo dáno. Jsou pro vás všechny nevyčerpatelným zdrojem nesmírné milosti k vaší obnově.“ (30. 7. 1999)
Myslím si, že je pouze jedno Zjevení a nikdy jsem netvrdila opak, ani nic takového nenajdete v mých spisech. Nemyslím si, že by si čtenáři Opravdového života v Bohu cenili poselství více než Písma svatého, a jsem si jistá, že v knihách Opravdového života v Bohu není nic, co by mohlo podněcovat kohokoliv z těch, kdo mi naslouchají a nebo čtou mé spisy k tomu, aby smýšleli jinak. Při mých vystoupeních vždy cituji mnoho pasáží z Písma svatého, které mnohdy převažují nad citacemi z poselství. Poselství obsahují jasnou a nepřehlédnutelnou výzvu k zaměření se na Písmo svaté a uplatňování pravd v něm obsažených v osobním životě. Spisy jsou aktualizací a připomínkou jednoho a jediného Zjevení v Kristu, které je uchováno v Písmu svatém a v Tradici, a předáváno církví. Spisy pouze obrací pozornost k tomuto Zjevení. Ve skutečnosti tyto spisy nikdy nepodněcovaly čtenáře k tomu, aby je postavili nad Písmo svaté, ba naopak mnozí dosvědčili, že jim pomáhají lépe porozumět Božímu slovu. Víme přece, že Bůh nám může připomínat Své životodárné Slovo, když to uzná za nezbytné pro dobro církve. Milost tohoto druhu, neboť je to milost, osvětluje nebo zjevuje pravdy, které už nám byly dány, a dává nám jim hlouběji porozumět.
Též zde vyvstává otázka, proč Bůh povolal někoho tak omezeného a nevhodného, někoho, kdo je absolutně bez zájmu a vzdělání v církevních záležitostech, někoho, kdo nikdy neusiloval o to, aby od Boha přijímal nějakou „připomínku Jeho Slova“? Nejsou právě k tomuto povoláni kněží a teologové? Ano, myslím si, že jsou, a já jsem se vůbec nikdy nechtěla plést do povinností kněží a teologů, které k jejich plnění povolal Bůh. Přesto jsem přesvědčena, že mě Bůh povolal, i když to nikdo nepředpokládal, Svým přímým zásahem ze Svého vlastního rozhodnutí.
Nedávno jsem se dozvěděla, že II. vatikánský koncil zdůraznil, jak je důležité, aby se laici zapojili do šíření evangelia skrze různé duchovní dary, které Bůh uděluje Své Církvi. V konstituci O církvi (Lumen gentium) koncil jasně říká, že i laici mají spoluúčast na prorockém úřadu Krista, a že Kristus „...vykonává svůj prorocký úřad nejen prostřednictvím hierarchie, učící jeho jménem a mocí, ale též prostřednictvím laiků. Proto je ustanovuje svými svědky a vybavuje je smyslem pro víru a milostí slova…“(LG 35). Každý laik má proto svoji roli ve službě evangelia podle charizmat, které mu Bůh dal a skrze tyto dary je svědkem a živým nástrojem ve službách samotné církve „podle míry Kristova obdarování“.
Ve většině klasických děl katolické fundamentální teologie se rozlišuje mezi Zjevením jako reflexí (Zjevení s velkým Z) a zjevením jako zkušeností (zjevení s malým z, často také v množném čísle). Když mluvím o své skromné zkušenosti jako o „zjevení“, tak mluvím o zjevení s malým „z“, tedy z hlediska osobní zkušenosti.
Nemluvím o své zkušenosti se zjevením z hlediska dogmatického a v žádném případě nechci konkurovat Zjevení. Stejně jako u jiných „soukromých“ nebo „prorockých zjevení“ moje dílo nic nepřidává k Pokladu víry. Naopak, Boží povolání, kterého se mi dostalo, je zaměřeno na to, aby poukázalo na plnost Pravdy obsažené v Pokladu víry, aby ji každý mohl pevněji uchopit a podle ní žít.
V konstituci O Božím zjevení (Dei verbum) II. vatikánský koncil vyjádřil skutečnost, že veřejné zjevení je úplné a dokonalé a že se „...nemůže už očekávat nové veřejné zjevení před slavným příchodem našeho Pána Ježíše Krista“ (DV 4). Na druhou stranu tato konstituce rovněž zdůrazňuje, že lid Boží neustále potřebuje prohlubovat chápání této pravdy:
Tato apoštolská tradice prospívá v církvi s pomocí Ducha svatého. Vzrůstá totiž chápání předaných věcí a slov, a to jak přemýšlením a studiem věřících, kteří je uchovávají ve svém srdci (srov. Lk 2,19 a 51), tak hlubším pochopením duchovních skutečností z vlastní zkušenosti, tak také hlásáním těch, kteří s posloupností v biskupském úřadě přijali bezpečné charisma pravdy. Církev totiž během staletí stále směřuje k plnosti Boží pravdy, dokud se na ní nenaplní Boží slova (DV 8).
Když se Jeho Eminence, kardinál Joseph Ratzinger, vyjadřoval k problematice vztahu mezi křesťanským proroctvím a Zjevením, konkrétně k tvrzení, že prorokování by mělo skončit s naplněním Zjevení v Kristu, tak řekl naprosto jednoznačně, že toto tvrzení v sobě skrývá neporozumění. Jeho stanovisko bylo vyjádřeno v rozhovoru o křesťanském proroctví a dále v komentáři ke zveřejnění třetího fatimského tajemství. Zde bych si dovolila uvést kardinálovu přesnou citaci ze zmíněného rozhovoru:
Zjevení je v podstatě Bůh, který se nám dává, který spolu s námi tvoří historii a který nás všechny znovu sjednocuje a shromažďuje. Je to odhalení setkání (rozhovoru), které (ý) má též neodmyslitelnou komunikativní dimenzi a kognitivní strukturu. Tato okolnost přináší aspekty podmiňující poznání pravdy Zjevení. Abychom tomu rozuměli správně, Zjevení dosáhlo svého vrcholu v Kristu, protože - jak krásně říká sv. Jan od Kříže - když promluvil Sám Bůh, nelze nic dodat. Nic víc o Věčném Logu nemůže být řečeno. Bůh je mezi námi zcela a dokonale a nemá nic většího, co by nám dal, co by nám řekl, než Sám Sebe. Tato naprostá plnost Sebedarování Boha - což je vyjádřeno tím, že On, Logos, je přítomen v těle - též znamená, že musíme stále více pronikat do tohoto Tajemství. Toto nás přivádí zpět k podstatě naděje. Příchod Krista je počátkem neustále se prohlubujícího poznání a postupného objevování toho, co je nám dáno v Logu. Tímto je nám předložena nová cesta, po které má být člověk veden k plnosti pravdy, jak Ježíš podotknul v Janově evangeliu, když mluví o tom, že sestoupí Duch svatý. Věřím, že pneumatologická christologie obsažená v promluvě Ježíše při Jeho odchodu je velmi důležitá pro naše téma, neboť v ní Ježíš vysvětluje, že Jeho příchod v těle byl pouze prvním krokem. Skutečný příchod nastane, když Kristus nebude více vázán na místo nebo na tělo s omezenými možnostmi, ale když k nám všem přijde v Duchu, jako Zmrtvýchvstalý, tak nám též umožní neustále více pronikat do hlubin Pravdy. Připadá mi zřejmé, když zvažuji, že čas církve, což znamená čas, kdy k nám Kristus přichází v Duchu, je vymezen touto dokonalou pneumatologickou christologií - že prorocký element jako prvek naděje a výzvy přirozeně nemůže chybět a ani nemůže být považován za něco, co se vytratilo. (vatikánský měsíčník 30 Giorni, leden 1999)
Tímto samozřejmě nechci v žádném případě tvrdit, že status nebo autorita mých spisů by se mohla blížit statutu nebo autoritě Písma svatého. Bible je inspirována neomylným způsobem. Věřím, s vědomím své vlastní nehodnosti, že se mnou Pán navázal spojení, abych se s Ním vydala na cestu, tím že Sám působí v mé duši a pomáhá mi, když jsem povolána, abych psala. Avšak nejedná se o inspiraci, o které hovoříme ve spojení s Písmem svatým a výsledek není bez chyby, což ale ani v nejmenším neznamená, čímž jsem si jistá, že by se v mých spisech nacházely doktrinální omyly.
V knize otce Maria-Eugene, která se jmenuje „Jsem dcerou Církve“, se připomíná, jak se Bůh může přiblížit lidské duši:
Přímé Boží působení, jež je šito na míru člověku, kterého se týká, je obdivuhodně přizpůsobeno psychologickému prožívání jeho duše. Toto přizpůsobení Boha by mělo být podtrženo jako významný rys Božích zásahů. Bůh, který chce mluvit lidským jazykem, aby nám dával Své světlo, se ve Své blahosklonnosti snižuje až do té míry, že se přizpůsobuje naší povaze a našim konkrétním potřebám a podle toho volí prostředky komunikace, kterými by nás snadněji dosáhl. K člověku, jehož víra si uchovala čistotu a jednoduchost, bude Bůh mluvit jazykem vnějších jasných znamení, které budou oživovat jeho víru. K člověku, jehož víra je spíše racionální a projevuje se rozvážným a kritickým přístupem, bude používat intelektuálnější jazyk.3
Kardinál Ratzinger řekl, že „dispozice k setkání s Bohem, ať už slovem nebo obrazem, i v případě autentické mystiky, vždy závisí na schopnostech a omezeních lidské duše“. Já tedy vnímám Slovo Boží bez jakéhokoliv námahy, aniž bych pro to musela cokoliv udělat, prostě se to děje. Komunikace (vnitřní slova), kterou přijímám, probíhá především ve dvou formách. Myslím, že je zjevné, že se v žádném případě nesnažím vypadat jako někdo, kdo je schopen dokonale vysvětlit tento fenomén a nebo, jak Bůh tyto věci dělá, ale vysvětlení, které následuje níže, je ten nejlepší způsob, jakým jsem to dokázala popsat:
- Skrze přijímání slov, která vnímám ve svém nitru, což se nazývá dar vnitřní řeči.4 Vnímám naprosto jasně slova, mnohem jasněji než kdybych je slyšela fyzicky, ušima. Jedno jediné slovo může obsahovat nepřeberné množství významů, takže porozumět jim pouze svými vlastními silami a převést je do lidské řeči by v danou chvíli nebylo vůbec možné. Každé Boží slovo nebo pokyn, který je mi dán, abych jim byla vyučována, je tedy odlišný od běžného způsobu školního vyučování, který možná kvůli omezenému času a též kvůli lidské nedokonalosti nedovoluje, aby bylo vše najednou vysvětleno, abychom si vše zapamatovali či dostatečně pochopili. Ale když Bůh předává Své slovo nebo vyučuje, tak dává člověku přiměřený čas a vtiskuje do jeho mysli Svá slova takovým způsobem, že je není možné zapomenout. Světlo porozumění se rozlévá v takové síle, jako když oslnivé světlo plně osvěcuje celý prostor, že vám dává v jediném okamžiku bohatství poznání, které přesahuje dané slovo. Předané slovo je jako mohutná řeka, která se rozděluje na více říček, které vás vedou na různá místa, přičemž zůstávají součástí téže řeky. Kdybych se to měla učit klasickým školním způsobem, tak by mi to trvalo celé měsíce. I když daná slova vnímám tak jasně, jsem si vědoma, že při zapisování a vyjadřování těchto slov, jsem omezena svými jazykovými a výrazovými schopnostmi.
- Druhý způsob, kterým přijímám Boží slova, se uskutečňuje skrze světlo porozumění v mém intelektu, aniž by byla vyslovena konkrétní slova. Jako by Bůh přenášel svou myšlenku do mé. Okamžitě vím, co Bůh chce nebo si přeje říci. Potom musím toto „slovy nevyjádřené poselství“ zapsat svými vlastními slovy, jak nejlépe dokážu.
Při svém pobytu v Římě jsem se dozvěděla, že sv. Brigita Švédská zapisovala svá poselství podobným způsobem.
Proč si Bůh vybral právě tento způsob zapisování poselství, při kterém dokonce uchopí moji ruku, aby ji vedl? Skutečně nevím. Když jsem se Ho na to zeptala, tak mi řekl: „Protože se mi tento způsob líbí.“ Nevím, jak se to děje, ale chtěla bych zdůraznit, že teologové, kteří jsou zároveň experty v oblasti grafologie a zkoumali tyto spisy, je nazvali „hieratickými“. Naprosto vyloučili podobnost mých zápisů s tzv. automatickým psaním. Později jsem se dozvěděla, že známí mystikové, jako např. Terezie z Avily, zakusili extáze celého těla nebo nějaké jeho části. Myslím si, že v mém případě se jedná o mírnější podobu extáze mé ruky, a důvěřuji Bohu, že má k tomu své důvody.
|
