Rouhání proti Duchu svatému

Před několika lety jsem napsala článek o rouhání proti Duchu Svatému. Chtěla bych tento článek oživit přidáním několika věcí.

Mnoho lidí se mě ptá, co přesně je rouhání proti Duchu Svatému? Rouhání proti Duchu Svatému je, když někdo odsuzuje Boží milostivé konání a přičítá je zlému a duchům klamu, zatímco je toto konání evidentně konání Ducha Svatého. Nejlepší příklady nacházíme v Písmu Svatém, v Mt 12,22-23 a Mk 3,22-30. Když Ježíš učinil zázrak němému a posedlému muži a uzdravil jej, farizeové, kteří Ho nenáviděli, řekli, když se o tomto milosrdném skutku dozvěděli: „On nevyhání zlé duchy jinak, než ve jménu Belzebula.“ Ježíš odpověděl, že jednal v moci Ducha Svatého. Řekl: „Proto vám pravím, že každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu svatému nebude odpuštěno. Kdo by řekl slovo proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím.“ A v evangeliu svatého Marka: „Amen, pravím vám, že všecko bude lidem odpuštěno, hříchy i všechna možná rouhání. Kdo by se však rouhal proti Duchu svatému, nemá odpuštění na věky, ale je vinen věčným hříchem.“ To pravil, protože řekli: „Má nečistého ducha.“

Ovoce poselství Opravdový život v Bohu a ovoce tohoto apoštolátu je hojné a pro většinu lidí, kteří se jím zabývají, jasně vyvstane, že jejich Autorem je Duch svatý. To znamená, že lidé, kteří pomlouvají poselství Opravdový život v Bohu navzdory tomu, že jsou si vědomi známek Ducha svatého, riskují rouhání proti Duchu svatému.

Mně bylo dáno, abych poselství Opravdový život v Bohu zapsala. Nebyla to má volba, ale Boží, a když jsem Mu řekla "ano", začala jsem poselství hlásat do široka daleka, aby každý byl volán k pokání. Nebyla jsem schopna vykonat tento obrovský úkol sama od sebe, že by to vycházelo ze mě samé, ale všechna znamení ukazují, že poselství pochází od Boha. Bůh Sám se stará o Své dílo, a proto je Jeho Poselství i přes proradné překážky, které mu jsou kladeny, šířeno a děje se jen to, že roste.

Poselství už nyní dosáhla do všech čtyř světových stran, šíří se, jak Bůh předpověděl: z potůčku v řeku a z řeky se rozlévá jako oceán. Boha nikdo nemůže přemoci. Zjevných znamení je mnoho: např. jejich mocné rozrůstání i přes překážky, četnost obrácení a obnovy duše, vliv na nevěřící k činění pokání, atd. To všechno jsou znaky Milosti, že Poselství pochází od Ducha Božího. Dějí se zjevné zázraky uzdravení, které koná ten samý Duch, některé také byly zaznamenány. Přesto stále někteří lidé toto zjevné ovoce ingorují a raději riskují, že spáchají hřích proti Duchu svatému. Podívejme se proto na některé příklady z historie teologie a zvláště mystické teologie, která na toto nebezpečí upozorňuje.

Pro začátek je tu jeden zajímavý odkaz na novou knihu, která vyšla pod názvem, „Křesťanské proroctví - Post biblická tradice“, napsal ji Prof. Niels Christian Hvidt (a vydalo Oxford University Press). Knize napsal předmluvu tehdejší prefekt Kongregace pro nauku víry Kardinál Ratzinger, nynější papež. Tato kniha je založená na doktorantské disertační práci profesora Hvidta. Do detailů vysvětluje cíl křesťanského proroctví, proč je proroctví potřeba, když máme Bibli, a jak rozlišit mezi proroctvím pravým a falešným. V kapitole nazvané „Proroctví v rané církvi“ píše prof. Hvidt následující, s odkazem na výtky uvedené ve významném prameni prvotní církve, Didaché:

Didaché jasně varuje před souzením těch, kdo nesou známky toho, že jsou posláni Duchem Božím, protože by to mohlo znamenat rouhání proti Duchu svatému – jediný hřích, který se neodpouští (240). Proroci byli tak vysoce ceněni, že autor Didaché napomíná věřící, aby nesoudili pravého proroka. „A neměli byste pokoušet žádného proroka, který mluví v Duchu, nebo ho soudit. Protože každý hřích bude odpuštěn, ale tento hřích odpuštěn nebude.“ (13,10). Jak správně podotýká G. Schöllgen, posoudit pravost proroků je potřebné, ale je to obvzlášť tenký led, protože proroci „mají k dispozici dar božského původu, který je už z principu pro lidský soud neproniknutelný.“ (241). To znamená každý, kdo mluví proti pravému proroku, se vystavuje riziku, že spáchá hřích proti Duchu svatému, protože pravý prorok mluví z moci Ducha svatého. Zde tedy leží vážný důsledek proroctví pro ty, kteří jsou vybaveni rozlišováním: ten, kdo mluví proti pravému proroku, mluví proti samotnému Duchu Božímu. To ale neznamená, že proroci nebudou zkoušeni.“ (str. 86 v knize prof. Hvidta)

Bůh inspiroval světce, aby rouhání vysvětlili svými vlastními slovy, vyberu vám z nich pár příkladů:

Slova Věčného Otce ke svaté Kateřině Sienské byla tato: „Těmito a dalšími hříchy upadají lidé do mylného úsudku, jak ti dále vysvětlím. Neustále jsou z Mých Děl, která jsou pravá, roztrpčeni a přitom jsou všechna konána v pravdě skrze lásku a milosrdenství. Kvůli tomuto mylnému úsudku a jedu závisti a pýchy jsou díla Mého Syna pomlouvána a nesprávně posouzena, jak lživě říkali již Jeho nepřátelé: „Ten člověk pracuje s pomocí Belzebula.“ Proto jsou tedy zkažení lidé, kteří jsou pohlceni sebeláskou, nečistotou, pýchou a sobectvím, jejichž kořeny jsou v závisti a v perverzní ukvapenosti a netrpělivosti provždy pohoršeni Mnou i mými služebníky. Posuzují je jako praktikující své ctnosti jen na oko, protože jejich srdce je zkažené. Protože byla jejich chuť zkažena, tak se jim dobré věci zdají být špatné a špatné věci, to znamená prostopášný život, dobré.“

Svatý Simeon známý jako nový teolog napsal: „Bratři a otcové, jako nejsvětější věštec, náš Spasitel říká: „Každý hřích bude člověku odpuštěn, ale tomu, kdo se rouhá proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno ani na tomto světě, ani v budoucím“. Ptejme se tedy: co je to rouhání proti Duchu svatému? Rouhání proti Duchu svatému je připisovat Jeho konání opačnému duchu, jak říká Basil Veliký. Jak to člověk dělá? Když člověk vidí zázraky, které koná Duch svatý, nebo jakýkoli jiný dar u kteréhokoli ze svých bratří – to znamená: lítost, slzy, pokoru, božské vzdělání, slovo moudrosti zhůry, nebo cokoli jiného, co udělil Duch svatý těm, kdo milují Boha – a říká, že to pochází z ďáblova klamu. Proti Duchu svatému, který v nich pracuje, se ale rouhá i ten, kdo říká, že ti, kdo naplňují přikázání svého Boha a Otce - jako synové Boží jsou vedeni Božským Duchem, že právě ti jsou klamáni démony. Toto říkali i tehdejší Židé o Božím Synu.“

Sv. Silván z Athosu napsal: „Nepřijetím (daru, kterým Pán někoho obdaroval), se křesťan sám chrání před nebezpečím, že by se zmýlil, a že by démonické machinace považoval za božské inspirace, a tak se věnoval svůdným duchům a ďáblovým doktrínám“, a vzdával by božskou poctu démonům. Tím, že jej „neodmítneme“, se člověk vystavuje dalšímu nebezpečí – zejména přiřčení božského působení démonům, a tak spadnout do hříchu „rouhání proti Duchu svatému“, stejně jako farizeové, kteří prohlásili, že Kristus „nevyhání zlé duchy jinak, než pomocí Belzebula, knížete démonů. Druhé nebezpečí je hrozivější než první, protože duše si může zvyknout na odmítání milosti, na nenávist vůči ni, a tak růst v odmítání Boha, že se tak vyčlení z roviny věčnosti, že její hřích „nebude odpuštěn ani v tomto světě, ani v budoucím.“ Zatímco duše, která uznává své mylné chování, skrze pokání dosahuje spásy, protože žádný hřích není neodpustitelný kromě hříchu, ze kterého nebylo činěno pokání.“

Pokud má někdo problém přijmout soukromé, nebo prorocké zjevení, jehož plody dokazují, že Autorem je Duch svatý, je nejlepší, aby to nechal být (nezabýval se tím), jak říká Didaché. Měli by být poslušni tomu, co Kristus řekl v Písmu a nesoudit, (Mt 7,1-2), ale radši poznat strom po jeho ovoci, jak Pán říká v Mt 7,18-20.

Také je jasné, že je Kristus pobouřen nevěrou lidí a zvláště tehdy, pokud pomlouvají Kristovy dary, kterými jsou obdařeny vyvolené duše. Kristus požádal sv. Gertrudu, aby vydala a uvedla ve známost Jeho vlastní slova, ale ona váhala, obávala se nevěry a pomluv. Pán jí pak řekl: „A pro ta srdce tak zlá, že by chtěla pomluvit Mé dary, ať jejich hříchy padnou na jejich hlavu, ale ty zůstaneš nevinná...“ V Mk 16,14 je psáno: „Konečně se zjevil samým jedenácti, když byli spolu u stolu; káral jejich nevěru a tvrdost srdce, poněvadž nevěřili těm, kteří ho viděli vzkříšeného.“

Protože tento hřích některé lidi velice zneklidňuje (protože se neodpouští), otec John Abberton připojuje následující část, aby vyjasnil, proč se neodpouští. „Zejména, že osoba, která se ho dopouští, zůstává zatvrzelá a odpuštění nehledá. Stručně řečeno, všechny hříchy mohou být odpuštěny, ale tento svojí povahou nemůže být odpuštěn, protože obsahuje to, co Církev popsala jako konečnou zatvrzelost, což znamená, že člověk odmítne přijmout odpuštění a rozhodne se zůstat neústupný. Tento hřích také může být spáchán někým, kdo odmítá Boží Milosrdenství a upadá do beznaděje na to být spasen (jako Jidáš).“

Co se týká rouhání, existuje samozřejmě mnoho dalších příkladů od Církevních Otců a teologů, i od dalších obdarovaných duší, ke kterým promlouval Ježíš, a které stále ještě nejsou Církví kanonizovány. To, co říkají, se ale neliší od těch světců, které jsem výše citovala a od toho, co Ježíš řekl farizeům.

Vassula