Příchod mého anděla (pokračování)

Otčenáš mne naučil sám Stvořitel

Po této zkušenosti, kdy jsem byla hluboce otřesena, se mi zjevil Sám Bůh, náš Věčný Otec. Neviděla jsem Ho očima své duše, jak jsem tomu byla zvyklá u anděla, ale věděla jsem, že je to On a slyšela jsem Ho. Pamatuji si, že jsem reagovala: "Ach, to je Bůh a může nám pomoct!" A On se mě zeptal: "Opravdu věříš, že vám mohu pomoci?" Já jsem Mu odpověděla: "Ano!" Pak si pamatuji, jak jsem šla kolem okna a říkala Mu: "Podívej, podívej, jaký je teď svět!" Chtěla jsem Mu ukázat, co se stalo se světem. Otec na to neřekl nic, ale požádal mě, abych se k Němu pomodlila Otčenáš. Pomodlila jsem se Otčenáš zatímco byl se mnou a když jsem skončila, tak mi řekl, že Ho netěšil způsob, jakým jsem se modlila, protože jsem se modlila příliš rychle. Tak jsem to celé zopakovala pomaleji. Znovu mi řekl, že nebyl spokojen, protože jsem se pohybovala a požádal mě, abych se pomodlila znovu. Modlila jsem se tedy znovu a na konci mi Bůh řekl, že stále není spokojen. Modlila jsem se několikrát, ale pokaždé mi Bůh řekl, že není potěšen. Vzrůstala ve mně touha vědět, jestli se nemodlím všechny tyto Otčenáše v jediném dni za všechna ta léta, kdy jsem se vůbec nemodlila! Začala jsem ráno a teď byla noc. Z ničeho nic byl spokojen s každou větou, kterou jsem řekla a říkal: "Výborně!", s potěšením. Pokusím se na příkladu vysvětlit, co se opravdu stalo:

Kdyby vás jednoho dne navštívil příbuzný, kterého jste nikdy předtím neviděli, protože žil v cizí zemi, na počátku vašeho rozhovoru by se vám možná zdálo, že jste si cizí a vaše setkání jen formální. Ale jak plyne čas, cítili byste se důvěrněji než na počátku a nakonec byste zpozorovali, že ve vás vyrostla náklonnost.

Takto to bylo také při mém prvním rozhovoru s Bohem. Když jsem se k Bohu modlila Otčenáš, zpočátku jsem se cítila vzdálená, ale Jeho návštěva, která trvala celý den mě změnila, protože, když jsem Mu říkala tuto modlitbu, těšila mě Jeho přítomnost a slova, která jsem Mu říkala nabývala na významu. Byl tak otcovský, velmi něžný a vřelý. Intonace Jeho Hlasu mě tak uklidňovala, že se jaksi stalo, že jsem Mu během dne začala odpovídat "Ano, Tatínku", namísto "Ano, Pane." Později jsem se Bohu omlouvala za to "Tatínku", ale On řekl, že ta slova přijímal jako klenoty. Zdál se velice potěšený. A tak nakonec jsem si takto uvědomila, že Bůh cítí a chce, abych se k Němu modlila SVÝM SRDCEM.