Já, Bůh, jsem žil ve tvé pustině

3. března 1990

Ježíši?

Já jsem;

nikdy se nechovej tak, abys na sebe strhávala pozornost; pohrdej tím, co nepřichází ode Mě; Já jsem Čistý a Svatý, jak jinak by Můj Duch působil v tobě tak, jak si přeji?¹ Vassulo, beze Mě nic nezmůžeš, jsem to Já, kdo znovu oslaví Své Jméno; hříšníci se ke Mně vrátí; Mé Jméno se bude zachovávat ve Svatosti, a co jsem řekl, splním;

Mé dítě, Já jsem Ten, kdo odhaluje Tajemství a mnohým zjevuje, co se stane; jsi jedna z Mých vyvolených duší, kterým jsem odhalil Svou Svatou Tvář a Své záměry, tvým jediným úkolem je dál předávat Má Poselství, nemusíš nikoho přesvědčovat; květino, udělej všechno, co můžeš, a Já udělám zbytek; vím, jak omezené jsou tvé schopnosti, ale neboj se, jsem vedle tebe, abych tě povzbudil; rozmnož své modlitby, dělej Mi radost a zůstaň Mi nablízku; vzpomeň si, byla jsi mrtvá a Já jsem tě pozvedl, byla jsi vůči Mně chladná a Já jsem tě oživil Svým Plamenem, abych tě strávil Svou Láskou; byla jsi vůči Mně lhostejná, ale učinil jsem tě horlivou a prahnoucí po Mně;

po celá léta jsem Já, Bůh, žil ve tvé pustině a nenacházel jsem odpočinek ani útěchu, od tvora, kterého jsem stvořil s takovou láskou; s obavou jsem se díval, jak se ode Mě vzdaluješ, až Mi nezbylo nic jiného než říct: „ať zajásá tato pustá a vyprahlá země!“, ale chtěl jsem tvou spolupráci, nechtěl jsem znásilnit tvou svobodu; abych tě vysvobodil, milovaná, musel jsem tě odvléct až do pouště a nechat tě tam samotnou; jedině tak sis uvědomila, jak jsi nahá a jak poskvrněná je tvá duše, a s hrůzou jsi přiběhla a padla k Mým Nohám; uvědomila sis, že si sama nevystačíš; pak jsem ti dal poznat, jak jsem trpěl ve tvé pustině a jak jsi způsobila, že Mé Rty žíznící po lásce, byly sušší než pergamen; pak jsem ti ukázal tvé nitro, které tak zpustlo, že nic nebránilo zmijím, aby v tobě bez obav hnízdily a kladly svá vejce;²

pak jsem nechal spadnout tvůj závoj, aby tvé oči viděly Mou Krásu, dotknul jsem se tě Svým Prstem a proměnil jsem tě; všemožně jsem se snažil najít způsob, jak tě učinit Svou navěky a jak tě zasvětit do Svých tajemství; tvou poušť jsem proměnil v pramen a z tvé pustiny jsem nechal vytrysknout řekám; ano! Já jsem Ten, který vaši vyschlou zemi³ brzy promění v jezera a vaši vyprahlost v prameny řek; nenechám vás zemřít; slyš, roznítím mnohé z vás a uslyšíte Můj Hlas z Mého Svatého příbytku; mám v úmyslu zjevit Svou Svatost a Své Milosrdenství mnoha národům, aby Mě mohly uznat;

Já jsem Svatý a chci, abyste všichni pochopili, že i vy musíte žít svatě;

„Pozdě jsem si tě zamiloval, kráso tak pradávná, a tak nová, pozdě jsem si Tě zamiloval! Byls uvnitř ve mně, já však venku. Tam jsem Tě hledal; sám znetvořený, na krásné tvory číhal jsem, na dílo Tvých rukou. Ty jsi byl se mnou, já však s Tebou ne. Ti tvorové mě vzdalovali od Tebe, ač ani oni bez Tebe by nebyli. Hlasitě jsi na mě zavolal a prolomil mou hluchotu. Zářil jsi, ze slepoty jsi mě v mžiku uzdravil. Svou vůni jsi kolem rozprostřel, ucítil jsem Tě a z hloubi vydechl. Poznal jsem Tě a hladovím teď a žízním po Tobě. Dotkl ses mne. Touha po Tvém Pokoji mě stravuje.“⁴

Můj Pane, myslím teď na jednotu. Chtějí se, můj Pane, opravdu sjednotit?

ach, Mé dítě, což jsem ti neřekl a neukázal, jak tvrdošíjní jsou někteří z nich? vykřikují slova o míru a jednotě, ale nemyslí doopravdy ani jediné slovo z toho, co říkají, jejich srdce je tvrdé jako skála a jsou nepoddajní jako mlýnský kámen, ale Já je všechny ohnu Svým Plamenem, jen počkej a uvidíš…