Ekumenismus a Spiritualita

V listopadu roku 2001 byla Vassula pozvána na oficiální ekumenické sympozium v místě zvaném Farfa nedaleko Říma. Toto sympozium bylo pořádáno sestrami svaté Brigity. Vassula měla zastupovat hledisko jednoty z pohledu laika. Každý účastník měl hodinu mluvit a poté následovala diskuze a otázky. Celé kolegium bylo tvořeno z římských katolíků a luteránů. Byl zde přítomen i katolický biskup ze Švédska, mnoho profesorů a monsignorů a různých duchovních. Čtyřdenní sympozium mělo mnoho mluvčích z řad teologů a duchovenstva, s výjimkou Vassuly.

Když Vassula skončila svou řeč a čekala na otázky, aby započala diskuzi, teolog, který sympozium vedl, plakal. Poté řekl: "Tato promluva o jednotě, kterou jsme právě vyslechli, je nejvroucnější kázání, které jsem v životě slyšel. Proto nechci, aby zde byly kladeny jakékoli otázky, neboť toto byla prorocká řeč, a když dostaneme proroctví, máme jen poslouchat a provést to, co je po nás žádáno."

Boží volání k lidem
skrze Vassulu Rydén

Bože, modlím se, jako jsi to dělal Ty: abychom všichni byli jedno, jako je Otec v Tobě a Ty v Něm, tak, aby zbytek světa věřil, že to byl Otec, kdo Tě poslal. Proto se také modlíme za ovce, které nejsou ve Tvé náruči, aby slyšely Tvůj hlas. Modlíme se, aby Tě svět začal milovat odteď až navěky. Amen.

Úvod

Především děkuji našemu Pánu za toto duchovní shromáždění, protože je to milost, kterou nám všem Bůh dal, dávajíc nám tak příležitost k šíření Jeho Království a díky níž nás vede blíže ke smíření. Takže jakákoli slabost v naší účasti na obnově rozkymáceného Kristova domu se Pána hluboce dotýká. Nebe se raduje z jakéhokoli kroku vpřed k duchovní jednotě! Každá modlitba nabídnutá k obnovení Kristova Těla, tiší Otcův hněv. Na všechny účastníky, kteří se shromažďují v Jeho Svatém Jménu za účelem obnovení jednoty, je vždy vylito Boží požehnání. Za toto oslavuji Boha, který nás nikdy neklame.

V této hodině bych vás ráda nejprve seznámila s rolí laické osoby v církvi a poté předložila tři témata. První téma zní: metanoia - obrácení, ovoce pokory, které vede k usmíření a jednotě, druhé je o hříchu rozdělení a třetí je o tom, jaká je role Svatého Ducha, když nás vede k jednotě.

Když jsem dostala toto pozvání mluvit o ekumenické spiritualitě, zdráhala jsem se do svého projevu vložit svou osobní zkušenost s Bohem. Neodvážila bych se vyjádřit svoji důvěrnou "spiritualitu" ze svých "rozhovorů s Kristem". Nechám tedy Boha, který pozvedl proroky a který mluvil a odhalil se "mnoha různými způsoby" (Heb 1,1), aby zprostředkoval znovu své poselství skrze slabé podání údu Těla Kristova. To, co následuje, je v tomto smyslu odlišný druh svědectví v tajemné tradici církve. A tak to, co uslyšíte v této hodině, není akademickou řečí teologie, protože nejsem teolog, ale spíše živý příklad laického svědectví o jednotě požadované Bohem pro její službu.

Já sama pocházím z řecké ortodoxní církve. V naší knize pro nauku ortodoxní církve, knize I, publikované v roce 1997 panem Trembelasem, čteme na str. 79: "Zjevení jsou definovaná jako čin uskutečněný Bohem, kterým sděluje svým rozumným bytostem tajemství své existence, přírody a vůle, shodně s jejich omezenou intelektuální schopností ... " atd. To důležité při čtení na str. 78 je část, kde se popisuje nezbytnost Božího vedení pro lidi. Je tam mnoho odkazů na roli laiků v naší ortodoxní církvi, ale omezený čas nám nedovoluje podrobně je zde probírat.

Je rovněž známé, že II. vatikánský koncil zdůraznil, jak důležité je to, aby laici přispívali k rozšiřování radostné zvěsti skrze různé dary, které Bůh dává své církvi. V Lumen Gentium koncil zřetelně uvádí, že se laici podílejí na prorocké úloze Krista. Kristus vykonává tuto prorockou úlohu nejen skrze hierarchii, ale také s pomocí laiků. On je tedy ustanovuje jako svědky a vede je smyslem víry a milostí slova (LG 35). Každá laická osoba má svou úlohu ve své službě evangeliu podle darů, které jí Bůh dal a skrze tyto dary, takže tímto se stává svědkem a žijícím nástrojem misie samotné církve "podle míry Kristova obdarování" (Ef 4,7). Takže je zřejmé konstatování, že laici mají ve světě velmi důležitou roli a že dary vždy propůjčuje Duch Svatý svým lidem, aby sloužily společenství a ve prospěch církve.

Od samého začátku tohoto povolání, náš Pán přistoupil ke mně milostí s královskou marnotratností, oslovil mě v poezii, takže během posledních šestnácti let byla víra a ctnost Jeho sladkým rozhovorem se mnou. Bez jakýchkoliv zásluh jsem byla oslovena a já odpověděla; Písmo Svaté říká: "Uvěřil jsem, a proto mluvím." (2Kor 13). Byla jsem Pánem požádána, abych ho poznala a skrze toto poznání mi ukázal svůj Kříž jednoty.

První slova, která mi Kristus kázal, byla tato: "Který dům je důležitější, tvůj dům nebo Můj Dům?" Já jsem odpověděla: "Tvůj Dům, Pane." On potom řekl: "Oživ Můj Dům, zkrášli Můj Dům, sjednoť Můj Dům." Přepadla mě bezmocnost a cítila jsem se bídně. Naříkala jsem: "Já nevím, jak to mám vše udělat. Nic neumím!" Kristus pak řekl: "Zůstávej ničím, já chci nicotu a ve tvé nicotě se projeví Má Autorita, Má Síla a že Já Jsem; ty zemři sobě a nech Mého Svatého Ducha v sobě dýchat." Pak mě požádal, abych ho následovala, ale nejprve jsem musela projít mnohou duchovní výhní. Tak jsem dostala Boží sémě bez jakýchkoli zásluh. Je psáno: "Člověk si nemůže nic přisvojit, není-li mu to dáno z nebe." (Jan 3,27)

Toto dílo Ducha Svatého je popsáno v jedenácti dílech a přeloženo do 40 jazyků. (vydané pod titulem: Opravdový život v Bohu). V těchto duchovních spisech vidíme, jak nám Bůh dává příležitosti být dokonalí a být schopni sjednocení s Bohem skrze jeho božství a stát se božími díky naší spoluúčasti. Plody této práce jsou četné, protože také pocházejí od Pána a každá dobrá věc přichází od Pána. Za zmínku stojí jedna z nich: Dnes existuje po celém světě více než tisíc ekumenických modlitebních skupin, které byly vytvořeny díky těmto inspirativním spisům, které jsou nazvány "Opravdový život v Bohu". Tyto ekumenické modlitební skupiny, které jsou tvořeny různými církevními skupinami, se shromažďují, aby se modlily za jednotu a usmíření církví. Z těchto skupin vzešlo devět charitních domů, kde dostanou najíst chudí a potřební. Jmenují se Beth-Miriam, to znamená dům Mariin. V blízké budoucnosti budou otevřeny další, díky Boží milosti. Doposud jsem byla pozvána do šedesáti zemí svědčit o velkých dílech Pána. Toto jsem učinila na více než 700 setkáních, římskokatolických, ortodoxních a různých jiných církví. Nemohla jsem odmítnout oslovit žádné z našich jiných bratří a sester, kteří nejsou křesťany. Náš Pán otevřel stejně dveře pro nekřesťany, a tak jsem byla povolána oslovit Židy stejně jako Hinduisty, Muslimy a Buddhisty, kteří poté, co jsem je oslovila Božím slovem, našli svou svobodu a smířili se s Trojjediným Bohem tím, že žádali přijetí svátosti křtu. Kristus se za to modlil k Otci a řekl: "Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří." (Jan 17,20).

V březnu r. 2000 nám Pán dovolil shromáždit se v místě Jeho rodiště, v Betlémě. 450 účastníků přišlo z daleka; ano, z více než 55 zemí a z 12 různých církví na mezinárodní modlitební setkání za mír a jednotu. Shromáždili jsme se jako jedna svobodná rodina. Bylo s námi 75 duchovních, také z 12 různých církví a také se k nám připojili další duchovní ze Svaté země, kteří slyšeli o tomto modlitebním shromáždění. Tato ekumenická událost byla uspořádána některými Židy a Palestinci, kteří byli zasaženi inspirujícími spisy "Opravdový život v Bohu". Oni uvěřili ve spásu skrze Krista a v Jeho plán spásy v našich dnech a nabídli se dobrovolně organizovat toto setkání.

Když vidíme, jak v našich dnech, Palestinci a Židé bojují proti sobě navzájem, jejich usmíření je znamením síly Ducha Svatého, který spojil tyto dva národy k tomu, aby pracovaly na setkání míru mezi rozdělenými křesťany. Jak říká Písmo Svaté: "Nositelé míru, kteří pracují pro mír, zasévají sémě, které přinese ovoce ve svatosti." (Jm 3,18). Toto je lekce pro nás pro všechny.

Sledovat všechny tyto duchovní v rozličných rouchách, všechny křesťany, jednoho vedle druhého, usmívající se, sdílející se, kteří mezi sebou nedělají žádné rozdíly, účastnící se modliteb a liturgií, byl zřejmý triumf našeho Pána. Prožili jsme a měli předtuchu toho, jaká bude jednoho dne jednota mezi křesťany a my vzdáme chválu Bohu. Před promluvami a na začátku, se všichni duchovní seřadili a udělali průvod. Bylo to vznešené. Někteří drželi ikony, jiní sochy Nejsvětějšího Srdce a Panny Marie; vlastně Madonu nesl luteránský pastor, který byl na to velice hrdý. Někteří měli kadidlo, jiní měli svíčky, řečtí ortodoxní duchovní měli na krku růžence, které dostali výměnou od římskokatolických duchovních za své kříže a ikony a tito všichni pochodovali za zpěvu byzantského hymnu Kyrie eleison.

Poslouchali jsme proslovy přednášené duchovními různých církví o jednotě. Jejich řeč zněla tak, jako by pocházela z jednoho hlasu a jedné mysli. Během promluv jsme cítili obrovskou touhu být všichni jedno. Dokonce tam byl dojemný okamžik, kdy několik duchovních z různých církví bylo na pódiu a jeden římskokatolický kněz padl na kolena a líbal nohy všech ostatních duchovních, žádajíc o odpuštění. Při tomto spontánním aktu pokory, byl koptický kněz pohnutý k slzám, udělal totéž a plazil se dole aby políbil chodidla svých bratří v Kristu. Viděli jsme touhu laiků a duchovních po jednotě. Ale ve stejné chvíli jsme cítili velké rány, které naše rozdělení způsobilo Tajemnému Tělu Kristovu a to byl také důvod k tomu pocitu radosti a útěchy, který pramenil z těch upřímných projevů pokory a usmíření. Kdyby to bylo oficiální setkání a kdybychom byli oficiálními zástupci církve a měli moc a autoritu, vytvořili bychom jednotu přímo tam a vyhlásili bychom ji do světa.

Většina z nás je unavená z tohoto rozdělení, protože to není ve shodě s naším zákonem lásky. A Kristus je ještě víc unavený, když nás vidí rozdělené. Radost a hlasité provolávání radosti všech těchto národů stmelených dohromady apeluje na úplnou jednotu mezi křesťany osvětlujíc, že rozdělení není jen hřích, ale přímo zločin. Ano, říkám vám, že náš největší zločin jsou rozdílná data Velikonoc. Jak prospěšné to bude, až budeme všichni společně volat "Christos Anesti" (Kristus vstal) jedním hlasem v jeden den. Všichni říkáme: "Buď vůle tvá, jako v nebi tak i na zemi ..." Takže, co brání úředníkům církví plnit Boží vůli a vyhlásit usmíření, jestliže již laici a kněží celého světa žijí jednotu? Jednota začala včera ... my jsme to viděli ... my jsme ji zažili ... my jsme se z toho radovali a my to chceme tak moc, jak moc to chce Duch Svatý. Ježíš Kristus nás sjednotil svou Krví, tak jak může někdo odmítat tuto jednotu? „V něm je náš pokoj, on dvojí spojil vjedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár. Svou obětí odstranil zákon ustanovení a předpisů, aby z těch dvou, z žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil pokoj (Ef 2,14-15). Jak můžeme Bohu říci "ne", když nás chce spojit? Je to proto, že naše srdce zkameněla? Zapomněli jsme slova Svatého Otce, když říká: "Prvky, které nás spojují jsou větší než ty, které nás rozdělují“? Tak bychom měli tyto prvky popadnout a uhladit jimi cestu k dokonalé jednotě.

Milosti, které jsme v těch dnech dostali ve Svaté zemi byly nespočetné. Když řecký ortodoxní Archimandrita z jeruzalémského patriarchátu o nás slyšel, zavolal všech těch 450 lidí a pozval nás do Svatého hrobu a další den na horu Tábor, abychom byli přítomni na Svaté liturgii a dokonce se mohli zúčastnit předposvěcení darů, pokud jsme chtěli a uvěřili ve Svatou Přítomnost Ježíše v tomto Svatém Přijímání.

Bylo tam mnoho okamžiků radosti, které jsme prožívali, když jsme viděli ortodoxní, luterány, katolíky, anglikány, baptisty atd., jak se modlí společně Růženec, všichni blízko u sebe, nikdo neodešel, i přesto, že se tuto modlitbu pravděpodobně modlí jen římští katolíci. Naopak, my jsme nedělali žádné rozdíly. Modlitba Růžence nás spojila a vystavená Nejsvětější svátost ke klanění ještě víc, když jsme klečeli před naším Pánem a cítili v této jednotě, že jsme skutečně synové a dcery Nejvyššího, protože jsme se nechali vést Duchem (Řím 8,14) a jako děti patřící do jedné rodiny, společně vedle sebe, jsme byli jedno a ne jeden proti druhému. Duch rozdělení mezi námi již nebyl. V těch chvílích jsme si uvědomili, nejsme pod zákonem, ale pod milostí (Řím 6,14). Naše srdce byla spojena a v Kristově přítomnosti jsme se cítili opravdu spojení v Duchu a v Boží lásce. Vskutku, v těch chvílích jsme měli jednu mysl a jedno srdce, vše spojeno v Kristově Srdci. Později všichni duchovní řekli, že až se vrátí domů, budou stále podporovat tuto duchovní jednotu a dosvědčí svým bratřím, co prožili a co viděli, aby se také radovali z jednoho Pána.

Z toho co jsme zažili během naší Poutě jednoty ve Svaté zemi jsme cítili, že naše modlitby byly silnější než naše promluvy a rozhovory neboť sotva jsme otevřeli svá ústa ke společné modlitbě, tak naše modlitby šly ze srdce a byly vyslyšeny. Právě tak jako Svatý Otec v říjnu 1986 pozval do Assisi zástupce velkých světových náboženství proto, aby se společně modlili za mír jeden vedle druhého, měli bychom následovat tuto linii a v budoucnu mnohem více podporovat tato setkání mezi náboženstvími.

A nyní po tomto úvodu konečně přejdu k mému prvnímu tématu, jímž je pokání.

Bůh volá k hlubokému obrácení, ovoci pokory, která nás vede ke smíření a jednotě

My lidé z církví si musíme uvědomit, že žijeme v neustálém hříchu, hříchu našeho rozdělení. "Každé království vnitřně rozdělené pustne a žádná obec ani dům vnitřně rozdělený nemůže obstát." (Mat 12,25) I když toto dělení nepochází přímo od nás, ale od našich předků a my ho svou nejednotou stále živíme. Nemůžeme říci, že je Bůh spokojený, když jsou pastýři dosud rozděleni. Nemůžeme si dovolit mluvit o jednotě, dokud neprojdeme skrze obrácení a neuvedeme do praxe dvě největší Boží přikázání. Je to jako bychom chtěli postavit dům bez položení základů. Základy jednoty by měly být pokora a božská láska a obrácení našich srdcí. Jak bychom mohli věřit, že dosáhneme jednoty, pokud nebudeme činit pokání a žít plně dvě největší přikázání, která jsou založena na zákonu lásky? Pokud budou semínka jednoty neustále zasévána do suché a neúrodné země, žádná setba v takové vyprahlosti, kterou představuje tvrdost našich srdcí, nikdy nevzejde. Musíme se zastavit a zeptat se sami sebe: "možná hledáme jednotu podle své vlastní vůle a to je možná důvod, proč jsme ještě rozděleni, nebo se ptáme po vůli Božího Ducha, ale nesouhlasíme s ní?"

To je důvod strachu z Pána v našich myslích, neboť si uvědomujeme, že On ví, kdo ve skutečnosti jsme, a tak první zásadní krok, který musíme udělat, abychom dostali potřebné světlo, je upřímné pokání vedoucí k duchovní jednotě. Toto pokání, které je po nás žádáno, je mohutná síla uvnitř nás, která nás promění a bude plodná. Buďme tedy bohatí chudobou, stejně jako kněz, který padl na kolena, plakal a líbal nohy svých bratří, patřících k jiným církvím a žádal o odpuštění, kajme se stejným způsobem v pokoře.

Musíme zbourat staré cihly uvnitř našich srdcí, cihly nesnášenlivosti, pýchy, nedostatku odpuštění, nevěry, rozdělení, nedostatku lásky a zbudujme znovu Kristovu církev vzájemným uznáním v našich srdcích. Dejme v nás větší prostor Bohu, který nám přinese svůj pokoj. Musí tu být poníženost vůči Bohu pramenící z nejhlubšího obrácení, takže nás Bůh naplní přebohatě sám Sebou, abychom byli jako "obětní dar milý Bohu, posvěcený Duchem Svatým" (Řím 15,16). Jak víme, Bůh se nám nekonečně dává, aby udržoval naši duši živou, ale po našem pokání se nám Bůh ukáže ve své moci a milosti, když projeví přání svého  Srdce a naučí nás používat klíč k jednotě. Pokání nás nejen povede k obrácení srdce, ale dojde k celkové proměně, protože pokání je brána, která vede duše z temnoty do světla. Proto dodnes nemůžeme říci, že kráčíme ve světle, dokud jsme stále rozděleni a roztříštěni. Dokud jsme nevstoupili do světla, jak máme vidět Boží vůli k růstu v jednotě a vědět, jak si ji Bůh přeje? Jak můžeme tušit naši cestu a vědět kudy kam, když jsme stále ještě v temnotě? Jestliže si nepospíšíme, ten malý plamínek, který v nás ještě svítí, pohasne. Musíme rychle odložit všechny naše předsudky a načerpat z rezerv pokory a lásky, oživit tento plamen a učinit z něj planoucí živé světlo.

Pak ale každá církev bude muset mít vůli k tomu, aby nechala zemřít své ego a svou tvrdost a potom skrze tento úkon pokory v ní bude zářit Kristův plamen. Každá církev musí projít ustavičnou lítostí a vydat se všanc v zájmu Kristova sjednocení Jeho lásce k lidstvu. Tímto aktem pokory budou odplavena všechna současná i minulá selhání a jednota se uskuteční. Ve chvíli, kdy zeslabíme náš hlas, uslyšíme hlas Krista. Pouze když skloníme své hlavy, uvidíme hlavu Kristovu, pokud zcela potlačíme sami sebe, bude Kristus schopen ukázat nám svoji slávu. Je psáno: "Skloňte se před Pánem a On vás pozvedne" (Jak 4,10). My budeme schopni poznat Boží Vůli jedině až Bůh projeví svou moc tím, že nás dovede k poznání naší nicoty a pak Jeho Svatá Přítomnost bude protékat pouští naší duše jako uzdravující řeka. Poté, co budeme uzdraveni, naše duše nás bude chránit před opětovným pádem a vstřebáváním jedu, což se dělo při našem žalostném rozdělení. Budeme mít jen jedinou touhu a to žízeň po čisté vodě, která dává život. A co víc, tato čistá průzračná kapalina nás bude nejen uzdravovat, ale zároveň budeme přetékat milosrdenstvím a láskou. Když takto dovolíme Duchu Svatému, aby v nás působil, On nás bude moci snadno navštívit svým světlem, zcela nás promění, takže budeme žít jako v nebi.

Jednou mi Pán řekl tato slova: "Když dovolíte Mému Svatému Duchu vstoupit do vás, bude moci proměnit poušť vaší duše v zahradu, kde Já si budu moci odpočinout. Svatý duch může proměnit vaši duši v palác, kde Já budu král a budu vám vládnout. Svatý Duch může proměnit vaši duši v nebe, kde Mě budete velebit." K dosažení jednoty musíme projít proměnou a to, že jsme ještě nedosáhli sdílení jednoho kalicha kolem jednoho oltáře dokazuje, že jsme dosud rozděleni a proměna v nás stále nenašla své místo. A tak pojďme skrze pokání a za pomoci Ducha Svatého dojít k této proměně. Bez této proměny nebudeme schopni proniknout Boží hlubiny, vidět Ho a rozumět Mu. Tento obraz Božího vedení sjednotí naše srdce. Ve světle Ducha Svatého si naše duše také uvědomí, jak jsme Ho svým rozdělením urazili. Toto bude jako úkon očisty nebo soud v malém, ale bude to začátek našeho nového života v jednom Kristu.

V tomto proměnění objevíme, že ačkoliv jsme ještě mezi lidmi, naše mysl bude v nebi; a ačkoli se naše těla budou pohybovat mezi lidmi, naše duše a mysl, uchvácená Boží Vůlí, naplněná ušlechtilostí Božího světla, bude jako anděl pohybující se v Božích nádvořích mezi anděly a svatými, stávajíce se jedním duchem s Božstvím. Takže modlitba „Otče náš“ se naplní, protože Jeho Království bude moci přijít a bude jako na nebi, tak i na zemi. Tehdy, kdy by naše konání bylo ve shodě s Boží Vůlí a bylo by božské, všechny naše podniky by byly dokonalé, uskutečněné bez jakékoli nedokonalosti. Víme, že naše mysl nemůže stoupat k nebi sama, ale je to Bůh sám, kdo ji může pozvednout do nebe, odhalujíc vznešeným půvabem svá tajemství. Kdybychom vyhověli Kristovu požadavku "být jedno" a kdybychom byli odpověděli na Jeho volání projevem poslušnosti vůči  Němu, mohli bychom dnes sdílet Jeho Kalich kolem jednoho oltáře a mohli bychom říkat: "Já nyní kráčím s Bohem a s Ním panuji.“

Církev potřebuje být upevněna a jednota je jediná naděje na její upevnění. Církev ve své dnešní podobě ztrácí svůj jas díky své slabosti a dostává se do bodu, kdy nemůže vstát a sama čerpat olej a hojivý lék ze Zdroje Života, kterým je Duch Svatý. Ve strachu ze ztráty svých pokladů, ale hlavně své identity, církev (a řekla bych zvláště naše pravoslavná církev) nejen, že zabedňuje svá okna, ale ještě se ujišťuje, zda jsou její dveře rovněž pořádně zavřené a neuvědomuje si, že uvnitř se hromadí něco nedobrého. Tato obava brání pronikání milosti, která by jinak neohroženě vedla k jednotě a smíření. Někdo, kdo jedná z obavy a ujišťuje se, že okna a dveře jsou pořádně zavřeny, se obvykle obává o ztrátu svých cenností. Ale není to jen ortodoxní církev, jiné církve se chovají podobně. Proč se bojí a izolují se? Proč stále zatarasují své dveře? Nesmířil snad Kristus Židy a Pohany uloživ jim uctívat společně jednoho Krista? Neroztrhl snad oponu vedví, oponu, která dělila Boha a člověka, usmiřujíc stvoření a Stvořitele? Nerozbil Kristus brány pekla darujíc duším svobodu? Co mohl Kristus více udělat, než to, co udělal? Proč se tedy dodnes církve stále uzavírají a staví zdi, které živí toto rozdělení? Kdyby jen odložily stranou své obavy, svou tvrdost a svou nedůvěru, nemuseli bychom dnes diskutovat o jednotě, neboť bychom slavili Nejsvětější Oběť kolem jednoho oltáře.

Jestliže budou církve schopny překonat překážky, které je rozdělují, překážky, které podle Písma jsou proti naplnění jednoty víry, lásky a zbožnosti mezi námi, Kristus dostojí svému slibu, že se uskuteční období pokoje na celém světě. Tento pokoj přitáhne každou bytost do Tajemného  Těla Kristova, naplňujíc Jeho slova, která nám dal ve své modlitbě k Otci, kde řekl: "Aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal." (Jan 17,21) Tato jasně přednesená Kristova prosba k Otci ohledně jednoty slouží k tomu, aby celé stvoření bylo zasaženo skrze duchovní jednotu a ne skrze jednotu, která vznikne podepsáním smlouvy. Avšak taková duchovní jednota, která ovlivní celé stvoření, nemůže být nastolena bez zásahu Božího Ducha obdařujícího lidstvo svou silou. Svatý Duch pak bude muset vzbudit nové apoštoly, aby šli a evangelizovali svět a vedli ho k víře v Krista. Rozvažujíc o naší přetrvávající nejednotě, řekla bych, že církev po této stránce již svou slabost předvedla.

Nicméně, navzdory naší ubohosti, Svatý Duch milosti se nezastaví pro naše lidská selhání, ctižádost a neschopnost podřídit se, smířit se a dosáhnout jednoty. Láska k lidstvu nutí v těchto dnech Krista, aby z výšin přizpůsobil cestu k nám skrze svou drahocennou Krev, aby skryl tyto naše nedokonalosti. Svatý Duch ví o našich slabých stránkách a selháních, takže nikdo nemůže říci, že Duch Svatý přestal vylévat své milosti. On je zde, dává o sobě hlasitě vědět, takže nakonec i hluší, kteří se ukryjí, Ho uslyší a nakonec otevřou dveře svých srdcí a ti, kteří byli mrtví, ožijí. To, co nebylo, znovu bude.

Jedna z milostí, kterou nás Duch Svatý v naší době obdařuje, jsou noví apoštolé, kteří jsou Bohem připraveni k tomu, aby se z jejich úst linula slova, která jim řekl Bůh. Ale pokud naše mysli a srdce nejsou lehce zasažitelná a neslyší, důvodem je možná i to, že jsme se stali příliš technickými a bohužel i příliš racionalistickými. V tomto technickém prostředí je Kristovo milosrdenství znetvořeno stejně jako srozumitelnost duchovního života v Bohu. Z tohoto důvodu je důležité, aby zvláště ortodoxní církev, ale i ostatní církve, nechaly v sobě svobodně proudit dech zmrtvýchvstání Ducha Svatého. V tomto zmrtvýchvstání se vzchopí a uvědomí si, že evangelizace je nezbytná ke smíření světa, který se Bohu tak odcizil. Evangelizace odkřesťanštěné společnosti je také prostředek umožňující lidem všech ras a vyznání navrátit se k Bohu a začít hledat Boží tvář. Každé stvoření může být Bohu prospěšné, a tudíž Duch Svatý udělá zbytek a vytrhne i s kořenem všechny překážky, které brání cestě k úplné duchovní jednotě.

Bůh po nás chce vnitřní proměnu. Mohli by být tací, co řeknou: "Ale vždyť jsme se stále drželi zákona církve a podřídili se mu ..." Ale dodržovat zákon církve a podřídit se mu nestačí. Naše tvrdost nás odsuzuje. Častokrát hovoříme o zákonu, ale v srdci ho nemáme. Srdcem zákona je láska; avšak tolikrát žijeme literu zákona, ale opomínáme žít srdce zákona. Často zanedbáváme závažnější záležitosti zákona, kterými jsou láska, milosrdenství a pevná víra.

Měli bychom být ochotni více se společně modlit, protože modlitby jsou vyslyšeny a je na ně odpovězeno, zatímco dialogy jsou jen mluvená slova a vzorce. To neznamená, že bychom měli vypustit naše konference a diskuze, o kterých jsem předtím mluvila, to vůbec ne. Ale co je pro nás důležitější, litera nebo Duch? Jestliže odpovíme litera, tak budeme pracovat jako správcové při jednání o Božích záležitostech, ale nebudeme ospravedlněni a ničeho nedosáhneme, protože to bude jako bychom Duchu řekli: "Já už nejsem dítě a umím chodit sám." Litera takto zabije Ducha a my se opravdu staneme administrátory zpracovávajícími jen spisy a každé setkání opustíme s prázdným srdcem.

Takže co je důležitější, zákon nebo Duch? Pokud řekneme, že zákon, pak budeme soudit našeho bratra sedícího vedle nás, který patří k jiné církvi, zatímco on nás již odsoudil a my uslyšíme, jak někdo z nás říká: "My jsme v plné pravdě a my jsme ti, kdo jsou spravedliví.“ A znovu Krista rozdělíme a znovu ničeho nedosáhneme. Jestliže začneme s doktrínou a jejím obsahem, tak znovu skončíme a možná ještě více rozděleni a roztříštěni a nikdy se nedobereme toho podstatného. Nechci tím říci, že bychom měli porušovat nauku, neboť je bytím církve. Ale pokud dovolíme Svatému Duchu, aby nás jednou vedl, pak Duch oživí literu a zákon a ukáže nám pravé učení, že Ježíš Kristus je jediný účinný zákon v nás navzdory našim rozdílům v terminologii nauky. K tomuto činu milosrdenství, potřebujeme horlivou sílu ducha a hojnost velkorysosti. A tak pojďme naše dialogy o učení zahájit skrze Ducha Svatého. Dovolme Mu, aby nás vedl za ruku a ukázal našim srdcím, že podstata učení by měla být založena na lásce, oběti, spáse a v úplné objektivitě.

Náš hřích rozdělení

Jestliže jsme rozděleni a roztrženi vedví, je to díky naší nesnášenlivosti mezi sebou a našemu duchu pýchy. Ztratili jsme rozlišovací znamení víry, kterým je Boží láska. Kristus řekl o ctnosti lásky, "Podle toho lidé poznají, že jste moji učedníci, jestliže se milujete navzájem." Láska nutí Krista rozlévat neomezené milosrdenství vůči našemu rozdělení, tomu rozdělení, které nám přineslo vyprahlost a tvrdost srdce, zničující církev, přinášející všeobecný odpad v křesťanském světě. Takto odpadlý dnešní svět nemá pro Boha místo, protože je zaneprázdněný stavem seberealizace. Dnešní svět odmítá vzdávat Bohu slávu a my žijeme v době, kdy je každé dobro přeměněno ve zlo. Dnešní křesťané jsou buďto odkřesťanštění díky svému rozdělení anebo stále upadají do chyb. Rozhlédněte se kolem sebe a uvidíte, jak jedna část církve je oslepena pro své racionalistické smýšlení. Dokud se nenavrátí ke svému vlastnímu duchu, budou stále kráčet ve tmě. Stále budou hlásat své vlastní zákony namísto zákona Božího. Pokusí se změnit tradici církve do lidských ozdůbek a obdob bez pravdy, která je v Kristu. Měli bychom se modlit za ty křesťany, kteří klidně znevažují Kristovo Božství a vyhazují z kostelů nejen ikony, sochy a cennosti, ale také skutečnou Přítomnost Krista v Eucharistii. Jestliže prohlašují Krista za krále a slavně hlásají Jeho moc, prohlašujíc Jeho obávanou sílu, zpívajíc mu chvály, potvrzujíc Jeho Všemohoucnost a Jeho mocné divy, měli bychom se jich zeptat, proč je pro ně Kristus kamenem úrazu, když dojde na potvrzení nádhery Jeho Božství a Jeho Přítomnosti v Eucharistii? Dokud neuvidí Jeho Božství duchovníma očima, budou stále jako dřímající muž, který nikdy nepochopí, co mu říkáte.

Pán mi řekl: "Já jsem Svrchovaný Velekněz svého domu, domu, který člověk nelítostně rozdělil ve svém nedostatku lásky; jak se tedy mohu na toto rozdělení dívat, aniž bych zasáhl? Má Eucharistie má čím dál tím menší význam. Každý můj národ ví, že Mé Tělo a Krev pochází z Mé Matky, Moje Tělo pochází z Nejsvětější Panny Marie, z čisté krve ..."

Předstírání a neupřímná služba Krista nikdy neoklame, ale kdykoli jsme přijali vzájemnou lásku, která vedla k míru a vzájemnému porozumění, Jeho Duch se radoval. Jak můžeme dnes očekávat, že se Jeho Duch bude radovat, když datum všech Velikonoc, které jsou slaveny, je rozdílné? Toto datum není oficiálně sjednoceno, pokud nejsou shodou okolností ve stejnou dobu, jako tomu bylo v tomto roce? Jak se může Jeho Duch radovat, když členové Jeho Tajemného Těla jsou stále roztroušeni jako vyschlé kosti v Ezechielově vidění? Troufale se bouříme proti Bohu a všem nebeským silám. Nebojácně překračujeme Jeho zákon lásky tváří tvář Jeho Trůnu. Písmo Svaté říká: "Každý člověk, který ví, co je správné, nehřeší." (Jak 4,17) Písmo Svaté neklame a nesmí být odmítáno.

Kromě toho, jak můžeme čekat, aby církev byla v očích ostatního světa věrohodná, když káže mír, lásku, jednotu, bratrství a smíření zemím, a zároveň v našem středu masakrujeme Tělo Kristovo tak častým házením jedovatých šípů po sobě navzájem? My, královská rodina Krista, jsme vyměnili naši slávu za hanbu. Bůh nás volá všechny a zve nás abychom byli jedno, aby svět uvěřil (Jan 17,21). A tak, jen když bude církev uzdravena prostřednictvím jednoty a znovu získá svou sílu, bude schopna smířit svět s Bohem. Zároveň jen spojena tak, jak má být, bude schopna zvrátit všechny temné síly, které zatemňují svět a převahu zla, která nás udržuje rozptýlené.

Role Ducha Svatého, který nás vede k duchovní jednotě

Je to sám Svatý Duch odpuštění, který může rozvíjet církev v jednotě, pomáhajíc nám překonat naše obavy před kroky vpřed. Svatý Duch je tu proto, aby až ke kořenům spálil vše, co nás drží rozdělené a co nám brání ve sjednocení. Tohoto se zlo samozřejmě bojí a stále řádí tam, kde by normálně být nemělo a žalostně brzdí dílo církve a brání vzniku jednoty. To je důvod, proč si myslím, že je velmi nezbytné odevzdat se Duchu Svatému a věnovat víc pozornosti darům, které církvi dává. Měli bychom přestat zhášet oheň Svatého Ducha, který dokáže osvítit nitro církve. Proto je důležité nechat se vést milostí a ne strachem. Nechte Svatého Ducha být Paruzií v církvi.

Tělo Kristovo, církev, jak víme, roste stále skrze Ducha Svatého a poroste až do posledního Dne, neboť Kristus je skála, tvůrce církve, stejně jako Pastýř svého lidu. Kristus je Nejvyšší Velekněz svého domu, domu, který člověk nelítostně rozdělil svým nedostatkem lásky. Krása, sláva a ovoce, které bylo dáno na počátku jeho existence, nyní spadly jako shnilé ovoce. Jestli je toto špatné, kde pak je apoštolská církev se svou dychtivostí svědčit o Kristu, kladoucí sebe sama na oltář mučedníků, ponižujíc sebe sama v aréně hanby a bolesti raději, než aby zapřela Krista? Kde je to učednictví v horlivosti víry a zápal s touhou po celosvětové evangelizaci? Ó, Kriste, kolikrát ještě bude muset být Tvé drahocenné Tělo probodeno a rozděleno předtím, než si uvědomíme, že jsme rozdělili Tvé Tělo jako nástroje samotného "rozdělovatele". Udělali jsme to neradi a bezděčně. Pomoz nám najít a uchovat ten svatý zbytek, který se nazývá Tvoje církev. Pomoz nám ji znovu spojit. Církevní jednota má být předzvěstí Tvého Druhého Příchodu a zjevení se celému světu.

Ačkoli víme, že je tu ontologická propast mezi Duchem Svatým a námi, On sám ji může překlenout a ukázat nám, že skutečný křesťan je ten, který je křesťanem v nitru a skutečná duchovní jednota je a bude v srdci. Jednota nevzejde z litery, ale z Ducha.

Vskutku, bez ohledu na to, kolik toho od církve očekáváme, bez ohledu na to, jaké vidíme její selhání ale také triumfy, bez ohledu na Kříž jednoty, který klademe na její ramena, nakonec ze zkušenosti víme, že tento Kříž bude nesen čistotou v srdci. Pokud jsme se nyní rozhodli pro jednotu, pak musíme otevřít svá srdce a přijmout ty duše které jsou obdarovány Duchem Svatým. Až nakonec uvěříme těm, kdo jsou chudí duchem, kteří jsou ochotni nést Kříž jednoty na svých ramenou, pak budeme mít zcela volné pole, do kterého můžeme začít zasévat semena opravdové křesťanské jednoty, která promění svět a provoní ho. Církve by měly nechat Svatého Ducha, který je vnitřním zdrojem křesťanské jednoty, aby je nejprve obnovil a provoněl a pak, při svém obrácení provoní národ od národa, přivede všechny k jednotě v pravdě, čímž provoní Tajemné Tělo Kristovo. A tak církve, zvláště naše ortodoxní církev, by měla dávat pozor, aby nehasila Ducha a nepronásledovala různorodost darů, které On rozdává pro správný život církve, ale měla by dovolit Jeho plamenu, aby čistil a oživil nitro církve a tak postupovala k duchovní jednotě.

Duch Svatý volá svou Nevěstu k jednotě a říká:

Dcero, modli se, aby proroctví byla brzy dokončena, a Já, nejvyšší plnost Boží, projev tvého ducha, světlo tvých očí, sestoupil doprostřed vás ukázat světu, jak se mýlil; ukázat církvím jejich špatnost v jejich rozdělení a jak, i když denně prohlašují, že je jeden Pán, jedna víra, jeden křest a jeden Bůh, který je Otcem všech, přes to všechno, skrze to všechno a uprostřed toho všeho jsou vůči sobě nemilosrdní. Nemůžeme říci: "Udělala jsi všechno, abys zachovala jednotu, kterou jsem ti věnoval, když jsi ještě byla dítě a v Mém Náručí". Dnes říkáš: "Už nejsem dítě a mohu sama chodit", a od té chvíle jsi vystoupila z Mého objetí a zvykla sis chodit svou vlastní cestou ... Ó dítě Otce! Ovoce Syna! Mé Město a Má Nevěsto! Tvá líbezná vůně tě opustila ... zůstane v tobě ještě někdo naživu, až sestoupím v plné síle? (9.11.94)

Myslím, že jde také o dobu, kdy přestaneme pro našeho Pána připravovat nové Getsemany. Místo toho pojďme umístit věnec lásky na Hlavě našeho Pána. Zakončím rčením: Jednota přijde, až všichni začneme skutečně milovat Ježíše Krista.