Nihil Obstat a Imprimatur

Dnes, 13. 5. 2017, chci předložit současný postoj katolické církve k prorockým zjevením, která od Boha přijímá Vassula Rydén a jež jsou obsažena v knize Opravdový život v Bohu. Tento současný postoj je shrnut v následujících pěti bodech:

1. Prorocká zjevení Opravdový život v Bohu mají Imprimatur a Nihil obstat Magisteria (Učitelského úřadu církve), tzn. oficiální církevní schválení.
2. Církevní Imprimatur a Nihil obstat jsou veřejným výkonem Magisteria.
3. Církev od věřících požaduje „vnitřně přilnout náboženskou poslušnost퓹 k Magisteriu, které zejména vykonávají biskupové učící v jednotě s papežem.
4. Biskupové, kteří jsou v učení sjednoceni s papežem a vykonávají Magisterium² udělili prorockým zjevením Opravdový život v Bohu schválení (Nihil obstat a Imprimatur, 28. 11. 2005), která dodnes zůstávají v platnosti. 
5. Na základě udělení Imprimatur a Nihil obstat Magisteriem prorockým zjevením Opravdový život v Bohu se křesťanům zakazuje stát se jejich soudci a veřejně je odsuzovat.³ Naopak, jelikož všichni křesťané mají „souhlasit s úsudkem svého biskupa týkajícího se víry a mravů“ a „přilnout k tomuto rozhodnutí“ a k Magisteriu „s náboženským souhlasem mysli“,⁴ proto Imprimatur a Nihil obstat udělené Magisteriem prorockým zjevením Opravdový život v Bohu vyžadují od věřících náboženský souhlas.

Podrobněji se o těchto pěti bodech dočtete dále v textu.

1) Prorocká zjevení Opravdového života v Bohu mají Imprimatur a Nihil obstat Magisteria, tzn. oficiální církevní schválení.

Protože Magisterium má povinnost „uchránit Boží lid před úchylkami  a ústupky a zaručit mu objektivní možnost vyznávat bez omylu ryzí víru“,⁵ zkoumá knihy, zejména díla pojednávající o víře a mravech, a vyhlašuje, zda neobsahují naučné chyby.

19. března 1975 vydala Kongregace pro nauku víry normy pro pastýře církve, kteří mají být bdělí při zveřejňování materiálů týkajících se víry a mravů, které by měly být předloženy k církevnímu „schválení“. Toto pověření bylo znovu zopakováno v Kodexu kanonického práva z roku 1983, kán. 823. Toto schválení se uskutečňuje skrze proces, jenž začíná tím, že autor předloží rukopis pověřené osobě (tzv. censor librorum, nebo deputatus), která je určena biskupem, nebo jinou církevní autoritou, aby provedla šetření. Pokud censor nenajde v díle naukovou chybu, udělí Nihil obstat („nic nebrání“ jejímu otištění), které to potvrzuje. V případě, že biskup udělí Imprimatur („ať je vytištěno“), pak tato církevní pečeť dává souhlas, aby dané dílo bylo „nabízeno  a prodáváno“⁷ v kostelích, a prohlášení o „právní a mravní záruce pro autory, vydavatele a čtenáře”⁸, že dílo „neobsahuje nic, co by bylo v rozporu s autentickým církevním učením ve věcech víry a mravů“  a „že všechny příslušné předpisy kanonického práva byly splněny.“.”⁹

28. listopadu 2005 Jeho Excelence biskup Felix Toppo, S.J., D.D., udělil spisům Opravdový život v Bohu Nihil obstat. Téhož dne Jeho Excelence arcibiskup Ramon C. Argüelles, STL., D.D., udělil zjevením Opravdový život v Bohu Imprimatur.  

A co více, 24. listopadu 2005 biskup Felix Toppo napsal průvodní dopis, ve kterém zdůraznil nadpřirozenou povahu zjevení Opravdový život v Bohu:

„Přečetl jsem všechny knihy OPRAVDOVÝ ŽIVOT V BOHU a rozjímal nad jejich obsahem. Upřímně věřím, že knihy obsahují božský dialog Nejsvětější Trojice, Panny Marie a andělů s lidstvem skrze Vassulu Rydén. Nenalezl jsem nic závadného ani nic, co by bylo v rozporu s autentickou církevní autoritou v otázkách víry a mravů. Četba těchto knih a rozjímání nad jejich obsahem jsou všem k duchovnímu prospěchu. Doporučuji tyto knihy každému křesťanu.“

30. září 2004 arcibiskup Lipy Ramon C. Argüelles, STL, D.D., který prorockým zjevením Opravdový život v Bohu udělil Imprimatur Magisteria, napsal následující dopis dále dosvědčující nadpřirozený ráz prorockých zjevení Opravdový život v Bohu¹⁰:

„Kardinál Joseph Ratzinger prokázal Kristu podobnou otevřenost, když se ujal přezkoumání případu Vassuly Rydén. Prostřednictvím  P. Prospera Grecha, odborného poradce Kongregace pro nauku víry, požádal kardinál Vassulu, aby odpověděla na pět otázek (viz dopis ze  4. dubna 2002), aby se tak vyjasnily určité obtíže naznačené v Notifikaci z roku 1995, týkající se spisů Opravdový život v Bohu a jejích aktivit s tím souvisejících. Odpovědi nesmírně pomohou některým pochybujícím Tomášům, kteří mají právo uklidnit svoji mysl.

Kardinál Ratzinger požádal P. Josepha Augustina Di Noiu, O.P., zástupce Kongregace pro nauku víry, aby paní Rydén poskytl kopii tohoto dopisu, aby tak mohla každého informovat o výměně objasňujících dopisů. Jsem nesmírně rád, že kardinál Ratzinger dokonale odráží postoj Svatého otce, jehož nesmírným zájmem a snad  ismyslem života a nasazením, které ukazuje, je JEDNOTA KŘESŤANŮ…

Bez ohledu na její předchozí život, paní Rydén může být a už je nástrojem Božím v našich dnech, aby uskutečnila Boží sen, sen Svatého otce, sen církve, sen, který může být tou největší událostí počátku třetího tisíciletí: JEDNOTA VŠECH KRISTOVÝCH UČEDNÍKŮ! Lidé jako Vassula, kteří trpí pro jednotu křesťanů, potřebují spolu se Svatým otcem povzbuzení, porozumění a modlitbu. Jsem jí ochoten ji poskytnout už proto, abych se připojil ke Svatému otci, kardinálu Ratzingerovi a mnoha neznámým duším, které si upřímně přejí obnovu křesťanstva, nové evangelizační úsilí a jednotu všech křesťanských bratří a sester. Kéž nám Panna Maria pomůže růst v OPRAVDOVÉM ŽIVOTĚ V BOHU“.¹¹

2) Církevní Imprimatur a Nihil obstat jsou výkonem Magisteria.

Je třeba poznamenat, že církevní Magisterium má tři stupně vyučující autority, kterou mají věřící křesťané respektovat a která od nich vyžaduje „souhlas víry“ (týká se prvních dvou stupňů učitelské autority) a „náboženský souhlas“ (týká se třetího stupně učitelské autority Magisteria, např. Imprimatur a Nihil obstat).

Tyto tři úrovně magisteriálního autoritativního učení, které určují „pořadí pravd, kterými se věřící říd퓹² jsou: 1) pravdy vyučované jako božsky zjevené (depositum fidei¹³),¹⁴ 2) definitivně vyhlášená tvrzení  o věcech víry a mravů úzce související s božsky zjevenou pravdou,¹⁵ a 3) nedefinitivní nauka, která: a) pomáhá lépe porozumět božsky zjevené pravdě a vysvětluje její obsah, b) připomíná, jak nějaká nauka je v souladu s pravdami víry, nebo c) chrání proti myšlenkám, které jsou s těmito pravdami neslučitelné.¹⁶

V oficiálním vatikánském dokumentu, Donum veritatis z Kongregace pro nauku víry je zmíněna čtvrtá kategorie učení Magisteria, tj. běžné obezřetnostní učení o disciplinárních záležitostech.¹⁷

1. K prvnímu stupni magisteriální autority patří „pravdy, které se učí jako božsky zjevené“. Jedná se o výkon „nejvyššího Magisteria”¹⁸, běžně označovaný jako „mimořádné Magisterium“, jež je univerzálně závazné. Tyto pravdy jsou de fide credenda doktríny¹⁹ často označované jako „neomylné dogma“ nebo „definitivní dogma“, které vyžadují od věřících souhlas „teologální víry“, jsou obsaženy přímo ve Slově Božím a Magisterium je prohlásilo za božsky zjevené. Tyto pravdy jsou neomylné a věřící jsou vůči nim povinováni „poslušností víry“.²⁰
2. Obsah druhé kategorie patří Magisteriu, které předkládá „definitivním způsobem pravdy týkající se víry a mravů, které jsou přesto přísně a důvěrně spojené se Zjevením, i když nejsou božsky zjevené.“ Tyto pravdy nejsou bezprostředně obsaženy v Pokladu víry (depositum fidei), ale mají kořeny v primárním učení deposita fidei jako sekundární pravdy nebo sekundární objekty neomylnosti, které z nich logicky nebo historicky nutně vyplývají a které je třeba věrně vykládat. Vyhlášení těchto nauk představuje výkon „řádného Magisteria“²¹ a jsou závazné univerzálně. Tyto sekundární pravdy jsou doktríny de fide tenenda²², které „musí být rozhodně přijaty a zachovávány“²³  všemi, a každý, kdo je odmítne, „se staví proti učení katolické církve“²⁴.
3. Třetí kategorií Magisteria je nedefinitivní nauka, která slouží  a) jako pomoc lépe porozumět božsky zjevené pravdě a vysvětluje její obsah, b) připomíná, jak je nějaká nauka v souladu s pravdami víry nebo c) chrání před myšlenkami, které jsou neslučitelné s těmito pravdami²⁵ (např. Imprimatur a Nihil obstat Magisteria).

Chtěl bych zdůraznit, že tyto tři úrovně učení Magisteria představují katolickou nauku²⁶ skrze „souhlas víry“ nebo „náboženský souhlas“. Katechismus katolické církve objasňuje, jak mají křesťané přijímat takové doktríny: „K tomuto řádnému učení mají věřící ‚přilnout náboženským souhlasem‘, který, ačkoli je odlišný od souhlasu víry, je přesto jeho rozšířením.“

Lumen gentium 25 se zabývá „náboženským souhlasem (assensus religious) mysli a vůle“ požadovaným pro třetí kategorii. Tento je odlišný od „souhlasu víry“ (assensus fidei) požadovaného pro kategorii první a druhou.

Zatímco takové rozdíly souhlasu zdůrazňují gradaci v přilnutí k učení Magisteria, Magisterium klade nemenší důraz na povinnost všech křesťanů loajálně se podřídit církvi ve všech výše uvedených kategoriích učící autority Magisteria: „Vůči tomuto učení učitelského úřadu ve věcech, které samy o sobě nejsou nereformovatelné, má zůstat pravidlem vůle upřímného se podřízení.“²⁷

3) Církev od věřících požaduje „vnitřně přilnout náboženskou poslušností“ k Magisteriu, které zejména vykonávají biskupové učící v jednotě s papežem.

Důvod, proč Katechismus katolické církve prohlašuje, že věřící mají dát těmto oficiálním, ale nikoliv definitivním učením řádného Magisteria (např. oficiální církevní Imprimatur a Nihil obstat) „náboženský souhlas“, je formulován v následujícím prohlášení katechismu katolické církve:

„Božská pomoc je kromě toho poskytována i nástupcům apoštolů, kteří učí ve společenství s Petrovým nástupcem, a zvláštním způsobem římskému biskupovi, pastýři celé církve, když předkládají při řádném výkonu učitelského úřadu učení, které přispívá k lepšímu pochopení zjevení ve věcech víry a mravů, přestože nedojdou k neomylnému rozhodnutí a nevysloví se ‚definitivním způsobem‘. ‚Toto autentické učení mají věřící přijímat náboženským souhlasem‘²⁸ i když se takové přijímání liší od souhlasu víry, je nicméně jeho prodloužením.”.²⁹

I když jsou Imprimatur a Nihil obstat uděleny místním biskupem pro jeho diecézi, neměli bychom ztratit ze zřetele, že tyto oficiální pečeti, ačkoliv byly uděleny místně a v rámci jedné diecézní jurisdikce, obvykle³⁰ přesahují právnické hranice ctností biskupské kolegiality  a jejich přijetím dalšími biskupy po celém světě. Navzdory zmatku v církvi, který byl předpovězen v různých schválených Mariánských zjeveních, následující církevní prohlášení vyjadřují přetrvávající kolegialitu a vzájemné vztahy mezi biskupy:

„Sborová jednota se projevuje také ve vzájemných vztazích jednotlivých biskupů k místním církvím a k všeobecné církvi… Jednotliví biskupové jsou pak viditelný zdroj a základ jednoty ve svých místních církvích, které se utvářejí podle vzoru všeobecné církve; v nich existuje a z nich se skládá jedna a jediná katolická církev. Z toho důvodu reprezentují jednotliví biskupové každý svou církev, všichni pak spolu s papežem celou církev ve svazku pokoje, lásky a jednoty.“³¹

„Kolegiální duch (mezi všemi biskupy) je duší spolupráce mezi biskupy na místní, národní a mezinárodní úrovni. Kolegiální působení v pravém slova smyslu znamená činnost celého kolegia spolu s jeho hlavou v celé církvi.“³²

„Biskupským svěcením přijímají biskupové službu posvěcování, učení  a řízení, kterou mohou vykonávat podle její povahy pouze  v hierarchickém společenství se sborem v čele s papežem.“³³ 

Ve světle předešlého je třeba zvážit, zda veřejně odsoudíme – ať už rukou nebo ústy kněze či laika – díla, která v současnosti nesou tuto pečeť Magisteria. Takovéto individuální akce by mohly být považovány církví přinejmenším za „odsouzeníhodné“:

„I když členové církve mají svobodu odmítnout soukromé zjevení, které obdrželo oficiální církevní schválení, mělo by být současně odsouzeníhodné proti němu veřejně vystupovat.“³⁴ 

Připomínám zde, že v dějinách katolické církve není známý případ, kdy by kladné rozhodnutí Constat de Supernaturalitate (zjevně nadpřirozený původ) místního biskupa ve věci národně či mezinárodně známého prorockého zjevení bylo později Svatým stolcem přesunuto do kategorie Constat de non Supernaturalitate (zjevně bez nadpřirozeného původu). Je nepochybné, že když vezmeme v úvahu množství zaznamenaných prorockých zjevení z celého světa, tak pozitivní či negativní posudky Svatého stolce jsou vzácné, trvají hodně času a Svatý stolec v těchto záležitostech často mlčí. Aby se však církev vyhnula tomu, že ponechá konečný úsudek na jednotlivých křesťanech, nabízí jako nejlepší postoj obrátit se k doktrinálnímu bezpečí prostřednictvím zmocnění biskupského Imprimatur anebo Nihil obstat, což, jak bylo poznamenáno dříve, představuje „schválení“ díla, které tak může být „vystavováno a prodáváno v kostelích“³⁵, a dává „právní a morální záruku pro autory, vydavatele a čtenáře“³⁶, že dílo „neobsahuje nic, co by bylo v rozporu s autentickou naukou církve ve věcech víry  a mravů.“³⁷

Je nutno též připomenout dopisy biskupů, kteří udělili prorockým zjevením Opravdový život v Bohu Imprimatur a Nihil obstat a které svědčí o jejich nadpřirozené povaze, když tvrdí, že „obsahují božský dialog Nejsvětější Trojice, Panny Marie a andělů s lidstvem prostřednictvím Vassuly Rydén“³⁸, která „je nástrojem Božím v našich dnech, aby se uskutečnil Boží sen, sen Svatého otce, sen církve, který by mohl být největší událostí počátku třetího tisíciletí: JEDNOTA VŠECH KRISTOVÝCH UČEDNÍKŮ“.³⁹ 

4) Biskupové, kteří jsou v učení sjednoceni s papežem  a vykonávají Magisterium,⁴⁰ udělili prorockým zjevením Opravdový život v Bohu pečeti pravosti (Nihil obstat a Imprimatur, 28. 11. 2005), které dodnes zůstávají v platnosti.

Protože povinnost věrně vykládat Bohem zjevené Slovo je „svěřena biskupům, kteří jsou ve společenství s Petrovým nástupcem, římským biskupem“⁴¹, kteří, i když nedospějí k neomylné definici a aniž by se vyslovili definitivním způsobem‟,⁴² přesto vykonávají řádné Magisterium, a věřící mají být „ve shodě“ s jejich rozhodnutími ve věcech víry a mravů. Zvažme následující prohlášení dekretu
 II. Vatikánského koncilu:

„Biskupové, kteří učí ve spojení s římským biskupem, mají být v úctě  u všech jako svědkové božské a katolické pravdy. Věřící jsou povinni shodnout se s výrokem svého biskupa ve věcech víry a mravů, předneseným v Kristově jménu, a k němu vnitřně přilnout náboženskou poslušností.“ ⁴³

Protože prorocká zjevení Opravdový život v Bohu obdržela schvalující Imprimatur a Nihil obstat, jakožto pečetě Magisteria, rovněž i dopisy biskupů, které jim dávají souhlas, záruku a pozitivní posudek o jejich nadpřirozené povaze⁴⁴ - a věřící mají být ve shodě s výrokem biskupa - věřící je proto mohou přijmout jako pravá zjevení, která dává Bůh pro naši dobu.

5) Na základě udělení Imprimatur a Nihil obstat Magisteriem prorockým zjevením Opravdový život v Bohu se křesťanům zakazuje stát se jejich soudcem a veřejně je odsuzovat.⁴⁵ Naopak, protože všichni křesťané mají „souhlasit s úsudkem svého biskupa týkajícím se víry a mravů“ a „přilnout k tomuto rozhodnutí“ a k Magisteriu „s náboženským souhlasem mysli“⁴⁶, tak Imprimatur a Nihil obstat udělený Magisteriem prorockým zjevením Opravdový život v Bohu vyžadují od věřících náboženský souhlas.

Ve svém pojednání o beatifikaci a případné kanonizaci služebníků Božích kardinál Prospero Lambertini (pozdější papež Benedikt XIV.) potvrdil, že zatímco si nemusíme zvolit, že budeme následovat určité církví schválené prorocké zjevení, kterých nám Bůh daroval několik, abychom si z nich mohli vybrat, tak je naprosto zakázáno bezdůvodně, bez náležité skromnosti a s pohrdáním veřejně odsoudit to, co církev potvrdila svou oficiální pečetí jako pravé – takové jednání je přinejmenším „odsouzeníhodné“:⁴⁷

„Je možné nesouhlasit s takovými zjeveními a odmítnout je, pokud je tak učiněno s náležitou skromností, nikoliv bez důvodu, a bez pohrdání“.⁴⁸

Závěr

V těchto dnech konce časů, kdy se naplňuje mnoho biblických proroctví, zejména Dan 9,27; Mt 24,15; 2 Sol 2,3-13; Zj 13, je více než kdy jindy vyžadováno od Božích pastýřů, které Pán volá, aby pečovali o jeho stádce zdravým učením, aby nejen uchovávali poklad víry a živou tradici, ale aby je též rozvíjeli, „pronikali význam zjeveného Slova a předávali ho ostatním.“⁴⁹ Během tohoto třetího tisíciletí, kdy jsou všichni kněží vyzváni, aby „zajeli na hlubinu“⁵⁰ a zahájili „novou evangelizaci“,⁵¹ církví schválená prorocká zjevení hrají podstatnou úlohu, protože nesou naléhavé Boží volání, které bude mít vliv na budoucnost lidstva a změní životy milionů. Připomeňme si, že Panna Maria ve Fatimě předpověděla, poté co předala naléhavou výzvu církvi a lidstvu v rozhodujícím okamžiku jeho historie, že mnoho národů země bude zničeno, pokud se lidstvo neobrátí. Podobná výzva k církvi a lidstvu se dnes objevuje v církevně schváleném prorockém zjevení Opravdový život v Bohu. A co více, důsledky této výzvy, pokud jí nebude věnována pozornost, budou globální. Jako pastýř duší srdečně vyzývám všechny křesťany dobré vůle, aby meditovali nad božskými zjeveními Opravdový život v Bohu kvůli vlastnímu duchovnímu prospěchu a nápravě lidstva.

P. Joseph L. Iannuzzi, Ph.B, STB, STL, STD